Čtení na dovolenou aneb O lenošení na pláži v Nice a o poledních výstřelech z děla.

Zpěněné vlny
olizují letní pláž.
Soli jsou plny.

Kamínková pláž v Nice v neděli dopoledne ožívá. Je tu první prázdninový víkend a také letošní první letní vedra. Těm se francouzsky říká canicule. Pamětníci znají tohle slovo z ruštiny, kam docestovalo jako kaníkuly (каникулы) s obecným významem „prázdniny“ (klidně i ty daňové nebo zimní).

Slunečníky dnes v nestabilním podloží moc nedrží. Je sice horko a moře má ideální teplotu, ale taky dost pofukuje. Dvě dámy sedící na plátěných rozkládacích židličkách s nápisy CHEF a CHAMPION to vyřešily po svém. Jedna svírá mezi koleny velký modrý deštník a čte časopis, který drží oběma rukama, aby se stránky neobracely příliš rychle. Druhá si vytváří stín plápolajícím pruhovaným slunečníkem, který třímá v pravé ruce, zatímco v levé drží cigaretu.

Hubený pán vleče ze schodů tlustou molitanovou matraci, asi aby ho to při opalování netlačilo. Dámě s časopisem se zatím deštník obrací naruby. Zespodu je stříbrný, zdá se ale, že už nebude použitelný ani proti slunci ani jako ochrana před deštěm. Dráty z něj trčí do všech stran, dáma jen taktak stihla zachránit časopis před propíchnutím.

Dvě italské holčičky s culíkama mlátí plechovou lopatičkou do šutrů, zatímco tři chlapečkové v bílých kšiltovkách nabírají do kyblíků pěnu ze zpěněných vln a nahlas se radují, jak pěkně ty bubliny praskají. Jejich rodiče mezitím probírají, co budou dnes vařit.

Po pláži přechází sem a tam do půli těla svlečený muž s telefonem. Má ho na hlasitý odposlech a už asi deset minut se snaží zjistit, proč mu nedovezli objednaný materiál. To černovlasý pán s bradkou si na bílé osušce jako obvykle čte tlustou knihu. Chodí sem denně. Při čtení leží na břiše a do vody se zajde vždy jen smočit.

„Já nechci žlutej ručník!“ ječí vzpouzející se blonďatý chlapeček. Maminka mění žlutou osušku za modrou a tatínek se sluchátky vraženými v uších se mezitím pokouší vymotat z černého županu s oranžovými káčátky.

Živo je i ve vodě. Skupinka mládeže si v mělčí vodě u břehu hází tenisákem. Vždy když přijde vlna, všichni jako na povel upadnou. Za nimi se na vlnách houpá opálená dívka v průhledném nafukovacím kruhu. Tmavohnědé vlasy má stažené do drdolu a omotané plaveckými brýlemi. Notný kus za útesy se důstojně pohybuje hlava bělovlasého pána, plave v prvorepublikovém stylu. Vedle něj stejně důstojně jede po vodě racek. Pán ho nejspíš venčí.

To už ale přichází polední výstřel – připomínka, že je čas jít na oběd. Dělová rána se tu ozývá denně (od roku 2017 ovšem s výjimkou 14. července, kdy se uctívají oběti útoku z roku 2016) a váže se k ní hned několik legend.

Ta nejrozšířenější říká, že polední výstřel z děla zavedl v době svého pobytu v Nice v roce 1862 skotský gentleman Thomas Coventry. Jeho žena byla totiž natolik okouzlena Andělskou zátokou (Baie des anges), že se vracívala z dopolední procházky pozdě a nestihla včas připravit oběd. Výstřel z děla ji měl upozornit, že je čas na návrat.

Když se pak sir Thomas Coventry vracel se ženou domů na svůj hrad v Edinburghu, zanechal prý na radnici v Nice finanční částku, aby polední dělové rány mohly pokračovat i v jejich nepřítomnosti.

Jenže kdoví, jak to s tím opravdu je. Místní tvrdí, že každá rána stojí sto eur a jiná varianta příběhu říká, že byl skotský gentleman nahluchlý a polední výstřel zavedla naopak jeho žena, aby pro něj nemusela každý den chodit do rozlehlé zahrady, kde se každé dopoledne kochal svými květinami.