Kondolence, zvláště ty po útocích, které připravily o život desítky lidí, nemám příliš rád. Jsou nutné, čekají se, ale i proto často zůstávají diplomaticky obecné. Tím spíše ale chci připomenout oběti vraha, který před pěti lety - 22. července 2011 - vyhodil do povětří dodávku před vládními budovami v Oslo a poté na letním táboře norské socialistické mládeže AUF postřílel šedesát devět lidí. Za pár hodin ten člověk zmařil sedmasedmdesát životů.

Důležité bylo, že policie vraha na ostrově Utøya zadržela. Z hrdiny, který neozbrojené mladé lidi vyrazil vraždit nadopovaný steroidy a energetickými nápoji, protože při zdravých smyslech by se ničeho takového neodvážil, se tak před soudem mohl stát neúspěšný slaboch, kterého mezi sebe nevzali ani sprejeři v Oslo, mezi které se snažil dostat, ani extremistická Pokroková strana, za kterou chtěl kandidovat a který tak či onak uspěl jen jako lídr své skupiny v internetové bojové hře. I tam ho jeho spoluhráči z různých koutů světa měli za fanatika nectícího pravidla života mimo virtuální realitu počítačových příšer.

Jméno vraha všichni ještě známe a není důležité. Důležité může být, že nebyl úspěšným autorem dokonalého bestselleru o islamizaci Evropy a bojovníkem obnoveného templářského hnutí, jak by se sám chtěl vidět, ale mnohem spíš prodavačem padělaných vysokoškolských diplomů, který z internetu nejen kradl texty pro svůj vlastní kvazipolitický pamflet, ale i návody na výrobu výbušniny, kterou použil proti sídlu norského premiéra.

Zmínku si zaslouží naopak lidé, kteří se stali jeho obětmi. Podle vraha odsouzeného v norských podmínkách fakticky na doživotí, který trpí ve vězení tím, že nemůže být mediální hvězdou, to byli budoucí vůdci norské sociálně demokratické Strany práce. A možná i byli, zejména ovšem byli aktivními organizátory a účastníky veřejného života ve svých obcích a mladými lidmi, kteří mohli vyrůstat v otevřené společnosti, kterou jejich vrah nenáviděl.

Simon Sæbø vstoupil do AUF ve třinácti letech, v šestnácti založil místní skupinu sociálně demokratické mládeže a ve stejném roce se stal i nejmladším delegátem celostátního sjezdu Strany práce. Odtamtud jsou i jeho fotky s tehdejším premiérem Jensem Stoltenbergem, které snadno najdete na internetu. Sportoval, pomáhal v uprchlickém táboře, účastnil se mezinárodních rozvojových projektů. Na Utøy zemřel v osmnácti letech.

Bano Rašídová byla starší dcerou rodičů, kteří i s dětmi utekli z Iráku před válkou. Učila se oba norské dialekty, na oslavy národního svátku si pořídila norský kroj – aby zcela zapadla do společnosti, která jí dala budoucnost. Na letním táboře na Utøy, kde několik dní pršelo, měla radost i z toho, že mohla norské expremiérce Gro Harlem Brundtlandové půjčit gumáky, aby na ostrově mohla chodit v suchu. I ona zemřela v osmnácti letech.

Jejich jména a jména všech dalších z Utøy a Osla jsou ta, která si máme dnes připomínat a která máme dávat za příklad i mládeži, která se má začít zajímat o politické dění. Ten zájem má být spojený s radostí, má být spojený se zájmem starších o mladší, má být spojený se vzděláváním v politice a postupným chápáním politiky jako nástroje na změnu světa.

Ne vraždící šílenci, ale argumenty a politické rozhodování, totiž určují podobu života, ve kterém máme a budeme v našem českém i našem evropském prostředí žít. Nejúspěšnější jsou v životě ti, kdo si svět kolem sebe dokáží přizpůsobit svým potřebám.

Oběti Utøy si dnes zaslouží připomenutí, jako si zaslouží připomenutí cíle solidární pomoci, sociálního státu, o kterém člověk ví, že mu v případě problémů pomůže a možnosti svobodného rozhodování pro každého jednotlivce bez ohledu na jeho víru, vyznání, národnost nebo jinou osobní charakteristiku. Právě svobodu, solidaritu a spravedlnost totiž vrah z Utøy nenáviděl a kvůli jeho nenávisti zemřelo sedmasedmdesát lidí, kterým se dnes sluší vzdát hold.

Texty otisky Lidové noviny v pátek 22. července 2016 pod titulkem Kvůli nenávisti zemřelo před pěti lety 77 lidí.