Volby do Senátu opět přilákaly pouze malé procento voličů. Měli bychom se zabývat nástroji, jak jich k volebním urnám přilákat více. Další kolo hlasování by podle australského vzoru stačilo simulovat.

Zatímco jednotlivé politické strany oslavují své vítěze (jako ODS), nebo oplakávají mrtvé (ČSSD), tak námětem ke společnému truchlení je opět nízká účast voličů. Jen předloni přišlo k urnám ve druhém kole ještě méně lidí.

Dokonce jenom osm z padesáti uchazečů o mandát ve druhém kole dokázalo navýšit počet získaných hlasů oproti kolu prvnímu. Stává se nám prostě, že ve druhém kole nepřihazují kandidátům hlasy stoupenci těch, co o týden dřív neuspěli. Oni nedorazí do volební místnosti ani podporovatelé těch úspěšných z kola prvního.

Debaty politologů a komentátorů, jak to opozice natírá koalici, potom stojí dost na vodě – přesněji na šestnáctiprocentní volební účasti.

Chápu, že vítězové nemusí nízkou účast vnímat jako problém. Naopak se dá vždy říct, že poražení hledají, jak si pro příště pomoci. Přesto se domnívám, že nástroji k tomu, jak přilákat k volbám víc občanů, bychom se zabývat měli. Například těch devět procent hlasujících letos v obvodu Ostrava-město je opravdu varovných.

Volit podle sympatií, ne jen taktizovat

Senát brzy projedná návrh, který jsem s několika dalšími kolegy připravil a který se týká úpravy volebního systému. Vycházíme vstříc poptávce po jednokolové volbě, zároveň se ale na rozdíl od premiéra Babiše nedomníváme, že stačí předat medaili prvnímu na pásce v prvním kole. Při nízké účasti je mnohem vhodnější najít cestu, jak zohlednit názor co největšího počtu lidí ochotných volit.

Inspirovali jsme se proto v Austrálii. Volič by nevybíral hlasovací lístek s jediným kandidátem. Všichni kandidáti ve volebním obvodu by byli uvedení na společné listině. Volič by kandidáty označil pořadím, číslem 1 pro něj nejlepšího kandidáta a postupně další kandidáty podle osobní preference. Tím by se lidem umožnilo víc volit podle sympatií, ne jen taktizovat. Pokud vypadne voličův oblíbený kandidát, připočte se jeho hlas dalšímu v pořadí, jehož označil.

Nemyslím si, že by to bylo pro voliče složité. Určitě ne pro těch šestnáct procent, kteří k volbám chodí pravidelně. Ti se zjevně o politiku zajímají a na volby se pečlivě připravují. Naopak by ale mohli přijít mnozí další, kteří budou potěšení, že jejich hlas zcela nepropadne, nebo je prostě jen zaujme nová metoda.

Nepatrně složitější by bylo pouze sčítání výsledků. Ale komise otrkané komplikovanými komunálními volbami by je určitě zvládly.

Hlasovací lístky se rozdělí kandidátům na hromádky podle toho, který kandidát na nich byl označen číslem 1. Pokud na hromádce některého z kandidátů je většina všech hlasovacích lístků, je zvolen. Nemá-li nikdo většinu lístků, vyřadí se z dalšího počítání kandidát s nejméně hlasy (lístky na hromádce) a hlasovací lístky se přerozdělí na hromádky těch kandidátů, kteří jsou na hlasovacích lístcích další v pořadí. Má-li některý kandidát většinu hlasů, je zvolen. Nemá-li, pokračuje se dále stejným způsobem, dokud někdo většinu nezíská. Simuluje se tím vícekolový systém, v němž v každém kole vypadne ten nejslabší, dokud někdo nezíská většinu hlasů. Vyšší účasti u voleb můžeme trochu napomoci i v současném systému. Dejme tomu čtrnáctidenní pauzou mezi prvním a druhým kolem, čímž by se získal čas pro distribuci hlasovacích lístků pro druhé kolo až k voličům.

Pokud ale chceme změnit dnešní stav, kdy slýcháme o mizivé legitimitě zvolených senátorů, skutečně zásadně, nevymlouvejme se na složitost australského systému a dejme voličům příležitost víc se se Senátem a jeho složením ztotožnit.



Komentář původně vyšel 17. října 2018 v Lidových novinách.