Mezi svobodou a diktaturami

Amir Shaikezhanov z Kazachstánu se stal prvním LGBT aktivistou, který zvedl vlajku své země v průvodu hrdosti, stalo se to včera v Praze. Kazašské hlavní město Astana sice hostí světovou výstavu EXPO, ale o vlastním LGBT průvodu může zatím jen snít. Amir nesl plakát s citátem z kazašské Ústavy: „Republika Kazachstán je státem, pro něhož nejvyšší hodnotou je člověk, jeho život, práva a svobody. Nikdo nesmí být podroben diskriminaci jakéhokoli druhu“.

Ve skutečnosti nárůst homofobie ve mnoha postsovětských zemích je symptomem posouvání od proklamovaných liberálně demokratických hodnot k diktátorským praktikám. Po "perestrojce", rozpadu Sovětského Svazu, bouřlivých devadesátých letech a společenské liberalizaci v Rusku i v dalších zemích bývalého SSSR se demokratický vývoj prakticky zastavil a často si dává zpátečku – s výjimkou Pobaltí a Ukrajiny. Za demokratickými fasádami nabírají na brutalitě rigidní autoritářské režimy sovětského střihu, sloužící zájmům vládnoucí politické garnitury. Menšiny v policejních státech se bojí bránit svá práva. Ochrana lidských práv LGBT je výbušným tématem, které zpochybňuje deklarovanou snahu integrovat se do světového společenství i v této oblasti.

Atraktivita vládnoucích režimů klesá. Co může občanům nabídnout stát jako Rusko nebo již zmíněný Kazachstán v oblasti vlády práva, svobody medií, ekonomické prosperity, rozvoje moderních technologií či ochrany lidských práv? Při porovnání s liberálním západem „konzervativní východ“ v těchto klíčových oblastech prohrává. Proto autoritářské režimy nabízejí lidem něco jiného, co údajně nemá Západ. Mají to být tradiční, rodinné a náboženské hodnoty, které prezentuje způsobem, jako kdyby je nikdo jiný nesdílel. Svůj monopol na morálku tuhé režimy ilustrují varováním, že rovná práva gayů, leseb, transgender lidí dříve či později vedou společnost k záhubě. Lidskou důstojnost a možnost žít svůj život dle vlastních citů a tužeb propaganda proměňuje v symbol zkažené společnosti západu. Proto jsou ochránci lidských práv a LGBT lidé zobrazováni jako bořitelé tradic a hrozba pro společnost.

Tento postoj vládnoucího režimu k LGBT lidem napomáhá růstu homofobie a nenávisti v uzavřených takzvaných “fasádních“ demokraciích. Každý autoritářský vůdce ví, že k udržení moci vždy napomůže sjednocení národa proti někomu odlišnému, proti nepříteli. Po přijetí homofobních zákonů v Rusku viditelně stoupla nesnášenlivost vůči sexuálním menšinám, vzrostl počet nejen případů diskriminace ale i vražd gayů.

Kam až může zajít homofobie? Pronásledování, únosy, mučení a vraždy gayů, ano to organizují úřady v Čečensku – muslimské oblasti Severního Kavkazu. Podle údajů rruského vydání deníku „Novaja gazeta" poprvé od dob nacistického Německa vznikly v Čečensku internační tábory pro gaye. Čečenský prezident Ramzan Kadyrov v tom má bezvýhradnou podporu ruského prezidenta Vladimíra Putina, který do celé věci nezasáhl ani poté, co ho o to požádali francouzský prezident Emmanuel Macron a německá kancléřka Angela Merkelová. Dle tvrzení mluvčího čečenského prezidenta Ramzana Kadyrova „v zemi žádní gayové nejsou.“ Už jen tato samotná debata o možnostech pomoci pronásledovaným čečenským gayům v programu Prague Pride popírá ironický název festivalu jakožto „zbytečného.“

Na Prague Pride se střetávají dva světy – svobody a diktatury. Praha zůstává věrná odkazu Václava Havla a pomáhá občanům nesvobodných zemí bojovat za jejich lidská práva.