Michal Prager: Bariéry a já. Když jsem byl na střední škole, viděl jsem, že bariéry v Praze jsou problém. Naplno jsem to však pocítil po maturitě, když jsem opustil brány Jedličkova ústavu, který mě do té doby „chránil“ před okolním bariérovým světem.

V „Jedli“ jsem si nedokázal plně připustit a představit si, co mě čeká, až se jednou osamostatním. Jídlo jsem dostával, do školy jsem se dostal, lékařská péče pod nosem a v případě potřeby se někam dostat nás odvezlo auto s plošinou.

Když jsem se po maturitě přestěhoval do bezbariérového bytu na Hůrce, bylo to stále ještě celkem únosné. Prostředí kolem bylo nově postavené a vše bylo relativně bezbariérové. Ovšem už výběr vysoké školy začínal být problematický. Nabídka se mi omezila na 3 fakulty, kam se bylo možné s elektrickým vozíkem dostat. Přál jsem si zkusit žurnalistiku, leč smůla. Fakulta nedisponovala bezbariérovým přístupem a navíc doprava by byla více než komplikovaná. Nakonec jsem skončil na jazykové škole na Malé straně, která byla bezbariérová, a jezdil mi cca 1 km od ní bezbariérový autobus. Jediná komplikace byla, že jsem musel jezdit už v 6:20 a byl jsem ve škole o 30 min. dřív. Na autobus zpět jsem pak čekal asi hodinu po škole.

Podobná situace byla, když jsem nastoupil na Pedagogickou fakultu UK. Na lince B v roce 2003 nebyl jediný bezbariérový výstup z metra v centru města (mezi Novými Butovicemi a Vysočanskou). Jezdil jsem tedy autobusem na Náměstí Republiky a odtud pěšky do M.D. Rettigové (při nepřízni počasí žádná slast). Ve škole jsem byl o hodinu dříve před začátkem přednášky a na autobus zpět jsem opět musel hodinu čekat. Oproti kolegům studentům mi vyučovací den zabral o 2 hodiny více. Tyto komplikace v kombinaci s lehkým zhoršením zdravotního stavu zapříčinily můj předčasný konec na fakultě.



Při shánění zaměstnání nebyla situace o nic lepší. Najít bezbariérové pracoviště v blízkosti přístupné dopravy a ochotného zaměstnavatele, se časem ukázalo značně problematickým. Absolvoval jsem velkou řadu pohovorů. Odborným a dovednostním požadavkům jsem vyhovoval. Ale vždy se vyskytl problém architektonický či dopravní jako bariérový záchod či dojíždění kolem 2 hodin. Kdybych nebyl odkázán na nízkopodlažní spoje, trvala by cesta kolem 40 minut. V mém případě to bylo více jak 2x tolik. To si pak rozmyslíte, jestli chcete ke svému úvazku přičíst ještě jeden poloviční na dopravu.

Dnes je téměř 10 let poté. Situace se jistě zlepšila. Rapidně? Na lince B vystoupíte na Florenci. Jezdí o několik procent více nízkopodlažních spojů. Je to dostatečné tempo? Jsem přesvědčen, že mezitím mohl být již zpřístupněn min. Anděl, Náměstí Republiky a Můstek. Kolem těchto stanic se mohutně stavělo. Výtahy nejsou a teď bude jejich výstavba o mnoho dražší a komplikovanější. Národní třídu nám zavřeli. Když nepojede výtah na Florenci, jsme zase o 10 let zpět. Deja-vu?
Michal Prager