V době, kdy v centru Prahy vznikala síť veřejné dopravy, bylo mnohé jinak. Vinohradská dráha přepravila první cestující na konci 19. století, kdy snad ani Rudolf Jedlička ještě nedoufal, že se mu za bezmála dvě desetiletí podaří na Vyšehradě vybudovat školu pro mrzáky, jak se jim tehdy říkalo.

Nikoho nenapadlo, že by měla být veřejná doprava bezbariérová ani o necelých sto let později, kdy byly postupně v centru Prahy uváděny do provozu stanice metra. Invalidé, jak se jim tehdy říkalo, většinou bydleli někde mimo zraky takzvané socialistické společnosti. Rodiny s malými dětmi v kočárku a senioři cestovat po městě mohli, když se jim do schodů podařilo vyšplhat.

Rok 1989 přinesl změny i pro lidi se zdravotním postižením, jak se jim dnes říká. Vznikají neziskové organizace, které uplatňují trendy a metody funkční jinde ve světě. Jedním příkladem za všechny je podporované zaměstnávání. Během dlouhodobé intenzivní spolupráce se lidem se zdravotním postižením daří nacházet pracovní uplatnění na otevřeném trhu práce. Výrazné posuny můžeme vnímat i ve vzdělávacím systému. Mladí lidé se zdravotním postižením si dnes mohou sami vybrat způsob svého vzdělávání. Budou navštěvovat školu v místě svého bydliště, nebo si vyberou školu speciální? Každá volba má svá úskalí, podstatná pro dnešní dobu je ale svobodná možnost rozhodnutí.

Vzdělání a zaměstnání jsou příklady oblastí, které pro udržení rovného přístupu vyžadují veřejnou dopravu kompletně bez bariér. Mnohá města v zahraničí již tohoto cíle dosáhla nebo se k němu blíží, jiná jsou na tom podobně jako Praha. Všem společná je výchozí pozice, málokde se totiž s úpravami začalo dříve než před třiceti lety. Stav přístupnosti veřejné dopravy tak napovídá mnohé o sociální citlivosti a odpovědnosti konkrétních měst.

Praha 2 má tu smůlu, že doposud nebyla bezbariérově zpřístupněna ani jedna ze starších stanic metra na jejím území: I. P. Pavlova, Karlovo náměstí a Náměstí Míru. Spojení pro cestující s omezenou možností pohybu by v centru Prahy mohly částečně zajistit tramvaje. Problematická je však návaznost na metro, když jsou v centru Prahy pouze tři přístupné stanice: Muzeum, Hlavní nádraží a Florenc. Příznivý vývoj má nárůst počtu nízkopodlažních tramvají. Tato investice je však mařena neodpracovaným dluhem z minulých let. Necelá polovina tramvajových zastávek neodpovídá bezbariérovým parametrům, z toho několik desítek jich zůstává v nejhorší variantě s výstupem do vozovky. Příklad z Prahy 2 najdeme na zastávce Bruselská.

V závěru to pozitivnější, v nejbližších letech by se měl naplnit dlouhodobý sen Prahy 2 a nejfrekventovanější stanice metra v Praze, I. P. Pavlova, by měla získat bezbariérový přístup. Nejlepší nakonec: To, jak vypadá naše město, je v rukou nás všech.

Psáno jako úvodník pro zářijové Noviny Prahy 2