"Když mám coby vozíčkář napsat, jak mi bariéry ovlivňují život, nabízí se velmi pestrá paleta barev, ve kterých můžu vše vykreslit. O vlastní zážitky nemám nouzi. A to patřím díky svému typu postižení k těm nejsamostatnějším, protože „pouze“ nechodím." píše Radek Musílek

"Naštěstí mám zdravé ruce i všechny smysly. Duševně se také cítím docela v kondici. Ačkoliv toto tvrzení je vždy relativní. Doufám, že si milí čtenáři nebudou na konci toho textu myslet pravý opak.

Rozhodl jsem se totiž psát o nepříjemných zážitcích s bariérami trochu jinak, než tomu obvykle bývá. Zasahují totiž i do stránek života, o kterých se až tolik veřejně nemluví, snad jen mezi dobrými přáteli. Když už se o bariérách veřejně diskutuje, tak vlastně jen v souvislosti s ušlechtilými tématy jako je přístup ke vzdělání, práci, sociálnímu začlenění, kultuře atd. To je všechno pravda. Mohl bych vyprávět, jak mě rodiče obětavě nosili v náručí do bariérové školy ještě za dob totality, jak mi už po revoluci pomáhali spolužáci nebo o štěstí, že po mé maturitě už začaly být vysoké školy přístupné i vozíčkářům. Dnes mám ale chuť opustit oficiální, byť pravdivé, úhly pohledu.

Člověk s postiženým je úplně stejný jako všichni ostatní. Tohle se snažíme veřejnosti říct. Proto tedy za sebe říkám, že také žiji úplně stejnými radostmi a neřestmi jako všichni ostatní. Ovšem i v tom zakopávám o bariéry. Jdu do hospody, kterou vybrali kamarádi. Přestože vědí, že sedím na vozíku, vůbec jim nedojde, na jak bariérové místo mě zatáhli. Rozjařeně mávnou rukou. „Není problém…“ A už se nesu po schodech. To, že nebudu pít, vím předem. Protože domů jedu jediným opravdu vyhovujícím dopravním prostředkem - vlastním autem. Ale stejně si otráveně říkám: „Hmm, super…, takže dneska zase maximálně jedno nealko pivo, jelikož se nebudu mít kde vy...“ Pardon za ten slovník, ale tohle člověku hlavou opravdu běží. Když mají někde schody, tak to můžu na bezbariérový záchod rovnou zapomenout.



Tak si aspoň zakouřím, nevzdávám se naděje na hříšné prožití večera. Jenže, ouha, hospoda je nekuřácká! Nechce se mi pořád otravovat kamarády s taháním mých těžkých kostí. (Co jiného než kosti by na mně mohlo tolik vážit, že?) Těch schodů je fakt hodně. Tak svou závislost držím na uzdě co nejdéle. Po hodině mi to ale přece jen už nedá. Ochotně mě vydrncají. Tentokrát mám štěstí. Je mezi nimi ještě jeden kuřák, tak si nepřipadám jako úplný vyvrhel. Jindy vyslechnu hodně „vtipných“ poznámek. Zažil jsem i odmítnutí pomoci od zapřísáhle nekouřícího kámoše. Prý kvůli čemukoliv jinému ano, ale kvůli cigaretě mě tahat nebude. Velmi ponižující pocit, věřte mi. Doprošovat se někoho, abyste mohli udělat banální věc a on z nějakého morálního obláčku a pozice moci rozhodl o tom, že prostě kouřit nebudete… To je zážitek, který nikomu nepřeji. Proto se takovým situacím čím dál tím víc vyhýbám. A bariérová místa stále častěji záměrně bojkotuji.

Po další hodině od té venkovní cigarety oznamuji svůj odchod. Kamarádi se diví. Proč tak brzy? Vymlouvám se na časné vstávání. Ve skutečnosti ale vím, že se mi už brzy bude chtít na toaletu. Což by znamenalo další drncání, nepohodlné močení na ulici, další návrat po schodech atd. Na to už jsem příliš usedlý. Navíc kamarádi na rozdíl ode mě nepili nealko. Takže moje důvěra v jejich motorické schopnosti s přibývajícím časem značně klesá.

Aby byl můj výčet hříchu bariérám navzdory úplný, přidávám ještě jednu zkušenost. Snad mi moje manželka odpustí, když zavzpomínám i na situace, když jsme se ještě neznali. Seznámil jsem se tehdy se slečnou, která se mi líbila. Víte, kolik dalo práce vymýšlet program schůzek, aby to bylo bezbariérové, ale nechodili jsme pořád na stejná místa? A jaké pocity musíte překousnout, když jí svalnatí vyhazovači u vchodu do hudebního klubu nabízeli „pomoc s ním do schodů“? Nakonec si mě ještě odvezla noční MHD až před panelák, kde jsem tehdy bydlel s rodiči. Tu cestu by totiž vozíčkář sám těžko zvládl. Když jsem jí později, coby novopečený řidič a hrdý majitel vozidla mohl nabídnout odvoz, strávili jsem v mém autě nemálo času. Do třetího patra činžáku, kde bydlela s rodiči zase ona, vedly totiž dlouhé schody. A tak, přestože někdy zazněla kouzelná věta: „Naši dnes nejsou doma,“ o tohle náctileté dobrodružství jsem byl připraven. Ale o to sentimentálněji jsem se po letech loučil se svým prvním autem. Ponechám stranou bariéry v hlavě jejího otce, který dělal vše pro náš rozchod. Nakonec uspěl."

Radek Musílek – učitel, novinář, od narození vozíčkář