Veselé vánoce, krásný nový rok bez koronaviru, volte kočku.
Nemohl jsem usnout, bylo mi neveselo, truchlivo. Pouštěl jsem si Karáska, Plastiky, Dégétřistasedm a zase Karáska, pořád dokola, pořád dokola, furt do pryč. Vzpomínal jsem.
Pokud bych měl uvést, proč se ze mě stal během řádění covidu 19 celkem spokojený člověk, na prvním místě by stanul klid spojený se změnou sociálních zvyklostí. A paradoxní zkušenost, že čím více jsem zavřený doma, tím více jsem svobodný. Taktéž celý život odkládané zjištění, že pro mě jsem nejvíc důležitý já. Tak tedy…
Znáte to: Chcete se probrat z těžkého snu, abyste si mohli oddechnout, že v realitě je to lepší. My právě prožíváme opak – raději bych znovu usnul než dál trpět pohled na tu politickou bídu. Kam se poděla ta odpovědnost, bez níž není svobody, Bůh suď. S něčím takovým se potýkali už naši slovutní novinářští předci v čele s Karlem Čapkem, jenže to bylo v bohatýrských dobách, kdy se československá samostatnost teprve rodila a šlápnutí vedle patřilo takříkajíc k učivu.
Překvapivý šéf Českých drah. Rodiny vyhozeny na ulici. Zemřela Marie Rút Křížková. Squatery vyhnali z Kliniky, o budovu nikdo nestojí. „Jedenáct cikánů minus“. Zatčení bombaře. Krteček jako nepřítel. Zimní válka a pečené sele. Běloruská sametová. Nošovický pivovar slaví padesátku. Německo zakazuje neonacisty. Na Marsu do šesti let.
ČSSD se dále propadá směrem ke krajní pravici. Po odchodu xenofobního a proputinovského poslance Jaroslava Foldyny se na moment zdálo, že by se soc. dem. mohla vrátit k tradičním postojům, avšak hodnotová vyprázdněnost vede její členy dál do hlubin xenofobie a rasismu. Nyní si nepokrytě přisedla k Okamurovi, který takovou politiku dělá dlouhodobě.