Zjevná radikalizace arabských společností a opakující se nepokoje v zemích severní Afriky a Blízkého východu souvisejí s nefunkčností jejich pracovního trhu.


Pro pracovní místo do pořadníku

Arabské země jsou unikátní tím, že málokdo má zaměstnání. Pouze necelá pětina dospělých v pracovním věku má práci ve veřejném nebo oficiálním soukromém sektoru. O právně vymezená pracovní místa je velký zájem, neboť zvláště místa ve veřejném sektoru poskytují dobrý plat a sociální pojištění. Ale je jich málo a bez protekce se většinou neseženou. V mnoha arabských zemích se na taková místa čeká v neprůhledných pořadnících.

Skutečností, že více než 80% lidí v produktivním věku je bez stabilního zaměstnání či oficiální živnostenské činnosti, je region severní Afriky i Blízkého východu na světě skutečně vyjímečný. Polovina dospělých práci nemá a nehledá. Jeden z deseti ji sice hledá, ale nemůže najít a je tak oficiálně nezaměstnaným. Mezi nezaměstnanými je vysoký podíl mladých lidí. Zbývajících 20 procent se snaží občas si nějak přivydělat mimo oficiální pracovní trh a jakýkoliv právní rámec.

Bez práce není ani klid

Bez stabilního zaměstnání lidé často obtížně hledají své místo ve společnosti a svou identitu vůbec. Cítí se vytěsněni z hlavních proudů a spíše je tedy přitahují extrémní proudy ať už ideologické nebo náboženské. Vliv ideologie a náboženství vzrostl jako následek rostoucích životních nejistot a nezaměstnanosti během téměř každé velké hospodářské krize za posledních sto let.

Ekonomové docházejí k závěru, že tržně oceněná práce je nutná nejen pro ekonomický rozvoj, odstraňování chudoby a zlepšování životních standardů, ale také pro společenskou stabilitu. V ekonomických modelech tak zaměstnání získává určitou „pozitivní externalitu“, která přesahuje za hranice jakéhokoliv konkrétního zaměstnavatele a zaměstnance. Ekonomové od Hayeka, přes Friedmana až po Keynese nebo dnešního Krugmana – a politici celého spektra od Reagana až po Obamu – se celkem shodují, že tržní síly jsou slepé k negativním i pozitivním externalitám, ať už jsou v podobě znečištění životního prostředí nebo sociální stability. Neshodují se však na tom, jakou úlohu by měl v tomto směru sehrávat stát.

Co je řešení?

Arabský svět hlavně potřebuje pracovní místa. V soukromém sektoru musí vystavit své privilegované firmy silám konkurence, zjednodušit prostředí pro byznys a umožnit novým firmám přístup na trh, k financování i k veřejným zakázkám. Ve veřejném sektoru by měl snížit neopodstatněné zaměstnanecké výhody, které deformují podmínky na pracovním trhu a vyssávají veřejné rozpočty.

Místo rozsáhlých dotací na benzin a energeii by se vlády severní Afriky a Blízkého východu měly snažit investovat do ekonomického a společenského rozvoje, včetně programů pro zlepšení vzdělání a kvalifikace nastupující i současné generace v souladu s rozumnou ekonomickou strategií a s potřebami trhu.

Měly by zrušit striktní právní rámec, který utužuje privilegia těch mála, kteří již stabilní zaměstnání mají, a poskytnout vyšší flexibilitu zaměstnavatelům i zaměstnancům. Bylo by vhodné, kdyby v tomto směru odbory bojovaly nejen za výhody těch, kteří pracovní místa mají, ale také za práva a aspirace těch, kteří o pracovní místa usilují – včetně čerstvých absolventů škol. Vyšší flexibilitu samozřejmě musí doplňovat programy sociálního pojištění a podpory pro rekvalifikaci a nacházení nových příležitostí pro ty, kteří práci ztratí.

Z nepokojů a polarizace, které bohužel ohrožují naděje a ideály arabského jara, by se ovšem měly poučit i jiné země, které trpí nefunkčním nebo příliš restriktivním pracovním trhem. Vysoká nezaměstnanost mladé generace, která je alarmující například ve Španělsku, mladým lidem do budoucnosti ubírá na kvalitě jejich života a může mít neblahé následky pro budoucí ekonomický i společenský rozvoj. Mladí lidé, kteří včas neuplatní svou kvalifikaci a nezískají pracovní návyky, kteří nedostanou příležitost produktivně naplňovat svůj život, se mohou stát nejen ztraceným potenciálem pro národní hospodářství ale také silou extrémní nespokojenosti ve společnosti.