Průhlednost českých veřejných financí
Kromě mnoha problémů, o kterých se často mluví, představují veřejné finance České republiky také několik nevšedních úspěchů. Česká republika se před nějakými 10-12 lety stala jednou z neúspěšnějších zemí ve zprůhledňování fiskálních rizik.
Rizika mimo rozpočet u zrodu krizí
Fiskální rizika často existují mimo rámec veřejných rozpočtů a rostou při netransparentním a neodpovědném jednání politiků. Namísto veřejných investic do dopravy se například politik rozhodne poskytnout garance podnikatelům s tím, že veřejné rozpočty uhradí budoucí možné ztráty projektů. Namísto dotací z veřejného rozpočtu vláda založí instituce mimo rozpočet, které finance zprostředkují (příkladem může být například americká Fannie Mae a Freddie Mac, nebo kdysi v České republice třeba Konsolidační banka) s právním anebo předpokládaným ručením státu.
Ve svém dopadu mohou fiskální rizika způsobit finanční i ekonomickou krizi. Fiskální rizika v podobě různých státních garancí nebo skrytých závazků vůči podnikům, investorům a finančním institucím výrazně přispěla ke krizi koncem 90. let ve východní Asii, k hypoteční krizi v roce 2008 v USA i k současné krizi v Řecku. Ve všech těchto případech byla existence fiskálních rizik i jejich rizikovost – tedy možný dopad na veřejné finance a následně na ekonomiku – podceněna. V některých případech záměrně.
Úspěch českých úředníků
Českému ministerstvu financí se koncem 90. let podařilo zmapovat, vyčíslit a zprůhlednit nejrůznější existující závazky a skryté dluhy státu a institucí napojených na veřejný sektor, které by ve svém dopadu mohly ohrožovat veřejné finance. Například i dluhy a závazky Konsolidační banky a podobných finančních institucí, které sloužily k financování předchozích sanací bank a skrytých dotací mimo veřejný rozpočet, byly zveřejněny a postupně začlěněny do rámce veřejných rozpočtů a vládních deficitů a dluhu.
Zprůhlednění fiskálních rizik a začlenění všech vládních závazků s potenciálním rizikem pro veřejné finance do rámce řízení veřejných financí přispělo ke zpomalení růstu fiskálních rizik a následně k jejich snižování. Zprávy Evropské komise, Mezinárodního měnového fondu nebo Světové banky to potvrzují.
České veřejné rozpočty a vládní dluhy a deficity se tak staly odrazem parlamentem schválených příjmových, výdajových a dluhových politik vlády spíše než „neočekávaných nákladů“ skrytých sanací nebo utajovaných dotací.
A reformy řízení fiskálních rizik v rámci veřejných rozpočtů a vládního dluhu v České republice se staly příkladem pro jiné země. Nemalou měrou přispěly i ke stabilitě veřejných financí a bankovního sektoru v České republice.
Zajímavé je, že uskutečňování těchto reforem postupně prosadila malá skupina úředníků ministerstva financí. Tito spolupracovali s mezinárodními experty a o nutnosti reforem s odvahou přesvědčovali měnící se ministry. A protože se jedná o reformy oklešťující pravomoce politiků, odvahy bylo jistě zapotřebí.
Tento text byl napsán na pozvání názorových stránek HN Dialog na téma, co se v Česku daří a co se za poslední desetiletí v Česku zlepšilo; čím se Čech může pochlubit v zahraničí a čím bychom mohli inspirovat okolní země?
Rizika mimo rozpočet u zrodu krizí
Fiskální rizika často existují mimo rámec veřejných rozpočtů a rostou při netransparentním a neodpovědném jednání politiků. Namísto veřejných investic do dopravy se například politik rozhodne poskytnout garance podnikatelům s tím, že veřejné rozpočty uhradí budoucí možné ztráty projektů. Namísto dotací z veřejného rozpočtu vláda založí instituce mimo rozpočet, které finance zprostředkují (příkladem může být například americká Fannie Mae a Freddie Mac, nebo kdysi v České republice třeba Konsolidační banka) s právním anebo předpokládaným ručením státu.
Ve svém dopadu mohou fiskální rizika způsobit finanční i ekonomickou krizi. Fiskální rizika v podobě různých státních garancí nebo skrytých závazků vůči podnikům, investorům a finančním institucím výrazně přispěla ke krizi koncem 90. let ve východní Asii, k hypoteční krizi v roce 2008 v USA i k současné krizi v Řecku. Ve všech těchto případech byla existence fiskálních rizik i jejich rizikovost – tedy možný dopad na veřejné finance a následně na ekonomiku – podceněna. V některých případech záměrně.
Úspěch českých úředníků
Českému ministerstvu financí se koncem 90. let podařilo zmapovat, vyčíslit a zprůhlednit nejrůznější existující závazky a skryté dluhy státu a institucí napojených na veřejný sektor, které by ve svém dopadu mohly ohrožovat veřejné finance. Například i dluhy a závazky Konsolidační banky a podobných finančních institucí, které sloužily k financování předchozích sanací bank a skrytých dotací mimo veřejný rozpočet, byly zveřejněny a postupně začlěněny do rámce veřejných rozpočtů a vládních deficitů a dluhu.
Zprůhlednění fiskálních rizik a začlenění všech vládních závazků s potenciálním rizikem pro veřejné finance do rámce řízení veřejných financí přispělo ke zpomalení růstu fiskálních rizik a následně k jejich snižování. Zprávy Evropské komise, Mezinárodního měnového fondu nebo Světové banky to potvrzují.
České veřejné rozpočty a vládní dluhy a deficity se tak staly odrazem parlamentem schválených příjmových, výdajových a dluhových politik vlády spíše než „neočekávaných nákladů“ skrytých sanací nebo utajovaných dotací.
A reformy řízení fiskálních rizik v rámci veřejných rozpočtů a vládního dluhu v České republice se staly příkladem pro jiné země. Nemalou měrou přispěly i ke stabilitě veřejných financí a bankovního sektoru v České republice.
Zajímavé je, že uskutečňování těchto reforem postupně prosadila malá skupina úředníků ministerstva financí. Tito spolupracovali s mezinárodními experty a o nutnosti reforem s odvahou přesvědčovali měnící se ministry. A protože se jedná o reformy oklešťující pravomoce politiků, odvahy bylo jistě zapotřebí.
Tento text byl napsán na pozvání názorových stránek HN Dialog na téma, co se v Česku daří a co se za poslední desetiletí v Česku zlepšilo; čím se Čech může pochlubit v zahraničí a čím bychom mohli inspirovat okolní země?