Evropské pojetí sociální spravedlnosti a solidarity by se mělo posunout od plošného poskytování drahých jistot k lepšímu zajištění rovných příležitostí. Takový posun by posílil pozice Evropy a nepřímo napomohl evropské konkurenceschopnosti i potenciálu a důstojnosti jednotlivce.


Drahé jistoty a omezené příležitosti

Sociální spravedlnost a solidarita, které patří k evropským hodnotám, jsou v některých evropských zemích naplňovány způsobem, který je nejen v rozporu s jejich původním záměrem ale také s negativními dopady na hospodářské i společenské úrovni.

Veřejné výdaje na sociální programy rostou a zatěžují daňové poplatníky a zaměstnavatele. Průměrné výdaje veřejných rozpočtů evropských zemích na zdravotnictví, důchody a sociální programy dosahují 27 procent HDP (a přes 30 procent HDP v Belgii, Dánsku, Finsku, Francii, Rakousku a Švédsku ve srovnání s v Evropě nejnižšími 20 procenty HDP v České a Slovenské republice a v Estonsku). Podle očekávaného demografického a hospodářského vývoje dosáhou v řadě evropských zemích úrovně 30 procent HDP během 5 až 10 let.

Svým nastavením některé sociální programy navíc ubírají na poptávce o pracovní uplatnění. V některých zemích jsou totiž programy jako sociální podpora, podpora v nezaměstnanosti nebo invalidní důchod nevhodně nastaveny, ať už výškou dávek nebo podmínkami jejich získání.

Zdravotnické systémy se s příslibem veškeré péče pro všechny prodražují a pod finančním tlakem musí skrytě vyvažovat objem a kvalitu péče. Mnohé evropské vlády se snaží dotacemi z veřejných rozpočtů pokrýt veškerou poptávku o péči bez ohledu na její podíl účinnosti a ceny. Výsledkem jsou často vysoké náklady a skryté mezery v podobě pořadníků a dlouhých čekacích dob. Podle údajů WHO už přesahují výdaje veřejných rozpočtů na zdravotnictví třeba ve Francii a Holandsku 10 procent HDP.

Sociální spravedlnosti ve smyslu rovných příležitostí ale stále chybí, jak dokazuje například studie sociální mobility v zemích OECD. Děti z nižších příjmových skupin ve Francii, Itálii a Velké Británii mají relativně malou šanci postoupit na žebříčku příjmů ve srovnání se svými rodiči. (Podobně nízkou mobilitu vykazují také Spojené státy.) S výjimkou skandinávských zemí mají děti ze sociálně slabého prostředí v řadě evropských zemích (podobně jako v USA) malou šanci na dobré vzdělání, odpovídající pracovní kvalifikaci, a příjem, který by je posunul do vyšší příjmové skupiny. Jejich šance jsou výrazně oslabeny již v předškolním věku, třeba získaným nezájmem o učení a špatnými návyky. Vyrovnávání šancí, jako např. zvýhodnění některých uchazečů ze slabších sociálních vrstev při vstupu na vysoké školy, přichází často příliš pozdě a s velkými náklady. Pro mladou generaci nehledě na příjmovou skupinu jsou navíc příležitosti v posledních letech oslabeny tlakem odborů a restriktivními zákoníky práce, jež mají tendenci chránit ty, kteří práci mají, na úkor těch, kteří se o práci ucházejí.

Rovnější příležitosti by prospěly evropskému hospodářství i společnosti

Evropské země by měly přehodnotit sociální politiku tak, aby poskytovala pružnou síť, která zachytí v nesnázích a umožní odraz nahoru. Zákonná ochrana zaměstnanců, podpora v nezaměstnanosti a sociální programy by proto měly poskytovat méně po stránce finanční a více pomoci v přípravě na zaměstnání a v jeho hledání. Průzkumy zaměstnavatelů v Evropě i USA například ukazují, že se mnohým uchazečům o práci nedostává nejen potřebné profesionální kvalifikace ale také základních dovedností, jako schopnosti řešit problémy a pracovat v týmu, dochvilnosti a konstruktivní komunikace. Sociální programy a vzdělávací instituce ve veřejném i soukromém sektoru by mohly lépe podporovat upevňování těchto základních dovedností.

V oblasti důchodového a zdravotního pojištění by se mohly evropské státy zaměřit na zajištění potřebného standardu a zároveň na posílení osobní odpovědnosti za vlastní a veřejné zdraví. Daně a důchodové příspěvky mohou krýt základní důchod jako ochranu před chudobou ve stáří pro všechny. V dobrém regulatorním rámci a se státním dohledem na finančním trhu není potřeba, aby úspory jednotlivce na stáří za hranice solidarity ve formě základního důchodu šly přes státní rozpočet nebo státem řízený penzijní fond.

Ve zdravotnictví je úloha státu nutně širší, protože zatím se nikde nepodařilo nastavit tržní síly tak, aby fungovaly ve prospěch pacientů a veřejnosti. Zdravotní politika by ale také měla posílit osobní odpovědnost za zdraví (například zohledněním zdravotních nákladů, které souvisejí s důsledky kouření nebo obezity) a zajištění péče s vysokým podílem efektu a ceny (na rozdíl od nadstandardní péče, jejíž podíl účinnosti a ceny je výrazně nižší). Jen zvýšením osobní odpovědnosti a prioritizací péče budou evropské země schopny zajistit účinnou péči pro všechny a čelit jejím rostoucím nákladům.

Evropské země by také měly posílit sociální spravedlnost v podobě rovných příležitostí a cílené pomoci pro využití příležitostí zvláště dětem ze sociálně slabších a znevýhodněných podmínek. Potřeby inovace a tvořivé a adaptabilní pracovní síly představují vyšší nároky nejen na vzdělávací systémy ale také na žáky. Výzkumy jednoznačně prokazují, že připravenost žáků na školní docházku, zájem o učení a schopnost učit se i potřebné základní dovednosti jako komunikace a osobní disciplína jsou do značné míry funkcí prostředí v jakém děti vyrůstaly od narození. Evropské společnosti by se proto měly snažit zajistit vhodné výchovně vzdělávací programy a podnětné prostředí pro děti a pro rodiče s dětmi na místní úrovni. Investice do dětí od útlého věku umožní budoucím mladým generacím lépe rozvinout a uplatnit vlastní talent bez ohledu na to, z jakých rodin pocházejí nebo jaký je příjem, vzdělání či postavení jejich rodičů. Plné rozvinutí a uplatnění potenciálu mladé generace je přesně to, co evropská ekonomika i společnost do budoucna velmi potřebují.