Oficiální cena lidského života v Číně se náhle mění
Poprvé v historii Číny se lidský život dostal na vrchol žebříčku společenských hodnot, nad státní majetek, podniky a výrobní linky i dobytek. Tím se možná zapíše letošní zemětřesení do dějin.
Podle čínských starodávných i nedávných tradic se lidský život (a samozřejmě i zájem jednotlivce) automaticky musí podřídit zájmu vyššího celku – rodiny, skupiny, státu. Tato konfuciánská tradice je jedním z pilířů úspěchu čínské civilizace a vlastně pokračuje až doposud. Ve feudální společnosti byl život koně cennější než život člověka. Socialistická Čína sice na první místo postavila zájem lidu, nikoliv však zájem anebo život jednotlivce. Oficiální hrdinové položili své životy za udržení nepřerušeného chodu oceláren. Při neštěstích se zachraňoval státní majetek přinejmenším stejně udatně jako lidské životy.
Zdá se, že situace se teď výrazně mění. Se zahájením tržních reforem v osmdesátých letech začali čínští intelektuálové diskutovat o tom, jakou oficiální hodnotu by měl mít život a zájem jednotlivce. Od roku 2003 se s příchodem současné vlády zájem jednotlivce poprvé dostal do oficiálních vládních prohlášení, do pětiletého plánu a do konceptu „vědeckého rozvoje“. V květnu 2008 přišlo zemětřesení a instrukce armádě a vládním úředníkům byly poprvé naprosto jednoznačné: zachránit lidské životy a postarat se o každého člověka v nouzi. Čínští intelektuálové teď i v novinách polemizují o tom, zdali se jedná o nový zlom v historii Číny: je to poprvé, kdy stát dal život a zájem jednotlivce skutečně na první místo.
Kritici mávnou rukou, že oficiální zájem o nešťastníky zemětřesení je pouhým PR. Že se v podstatě nic nemění.
Nedá se však vyloučit, že právě teď dochází v Číně k další historické změně. Že po půlstoletí průmyslové revoluce a industrializace, a třech desetiletích tržních reforem, teď do Číny přichází jakýsi humanismus a renesance. Že čínský socialismus se zase kvalitativně mění... dobrým směrem.
Podle čínských starodávných i nedávných tradic se lidský život (a samozřejmě i zájem jednotlivce) automaticky musí podřídit zájmu vyššího celku – rodiny, skupiny, státu. Tato konfuciánská tradice je jedním z pilířů úspěchu čínské civilizace a vlastně pokračuje až doposud. Ve feudální společnosti byl život koně cennější než život člověka. Socialistická Čína sice na první místo postavila zájem lidu, nikoliv však zájem anebo život jednotlivce. Oficiální hrdinové položili své životy za udržení nepřerušeného chodu oceláren. Při neštěstích se zachraňoval státní majetek přinejmenším stejně udatně jako lidské životy.
Zdá se, že situace se teď výrazně mění. Se zahájením tržních reforem v osmdesátých letech začali čínští intelektuálové diskutovat o tom, jakou oficiální hodnotu by měl mít život a zájem jednotlivce. Od roku 2003 se s příchodem současné vlády zájem jednotlivce poprvé dostal do oficiálních vládních prohlášení, do pětiletého plánu a do konceptu „vědeckého rozvoje“. V květnu 2008 přišlo zemětřesení a instrukce armádě a vládním úředníkům byly poprvé naprosto jednoznačné: zachránit lidské životy a postarat se o každého člověka v nouzi. Čínští intelektuálové teď i v novinách polemizují o tom, zdali se jedná o nový zlom v historii Číny: je to poprvé, kdy stát dal život a zájem jednotlivce skutečně na první místo.
Kritici mávnou rukou, že oficiální zájem o nešťastníky zemětřesení je pouhým PR. Že se v podstatě nic nemění.
Nedá se však vyloučit, že právě teď dochází v Číně k další historické změně. Že po půlstoletí průmyslové revoluce a industrializace, a třech desetiletích tržních reforem, teď do Číny přichází jakýsi humanismus a renesance. Že čínský socialismus se zase kvalitativně mění... dobrým směrem.