10 milionů korun denně za činnost Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. 100 korun za záchranu života dítěte na chudém venkově v Africe nebo Asii. Platíme obě tyto položky, jako občané „bohatého Západu“, ze svých daní (v případě Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii například přes NATO). Dává to smysl? Jaké jsou výsledky?

Cena necelých 2 týdnů fungování Mezinárodního trestního tribunálu by stačila na záchranu života jednoho milionu dětí. Stačilo by zkrátit činnost Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii o půl roku a měli bychom chybějící prostředky na záchranu života všech 10 milionů dětí, které zbytečně každý rok umírají na zápal plic, průjmová onemocnění a malárii, jejichž účinná prevence a léčba vyjde přibližně 100 korun na dítě.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii právě slavil jeden ze svých největších úspěchů. Milan a Sredoje Lukić byli shledáni vinnými za zločinecké činy, jako upalování bosenských žen a dětí zaživa, napáchané před 15 lety. Nejpřísnějším možným trestem je u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii odsouzení na doživotí v „nejhumánnějším vězení“ světa v Haagu – v plně zařízeném pokoji s koupelnou, satelitní televizí, mezinárodními telefonními hovory zdarma a s návštěvami příbuzných a přátel, a také s volným přístupem do tělocvičny, klubovny a dalších prostor vybavených pro volný čas ve společnosti ostatních odsouzených. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii zaměstnává 1,200 zaměstnanců, včetně 28 soudců a mnoha právníků. Svou činnost má ukončit v roce 2010. Očekává se, že výsledkem 17 let jeho činnosti bude asi 50 odsouzených z celkového počtu 160 obviněných.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávií je pouze jedním z mnoha drahých instrumentů spravedlnosti a ochrany práv obžalovaných zločinců. K novějším trestním tribunálům patří například Trestní tribunál pro Kambodžu, jehož činnost od roku 2006 přichází asi na 400 milionů korun ročně a výsledkem je zatím 5 obviněných.

Samotná existence takovýchto tribunálů a soudů dbajících na práva obžalovaných je jistě známkou humanismu a lidského pokroku. Výsledkem jejich činnosti má být posílení mezinárodního práva, zodpovědnosti za zločiny a spravedlnosti pro oběti. Předpokládá se, že jejich existence a ochota vyspělých zemí finančně přispívat na jejich činnost, také posiluje právní a morální vědomí mladé generace po celém světě.

Z pohledu obětí a pozůstalých v rodné zemi obviněných zločinců je činnost mezinárodních tribunálů méně pochopitelná. Náklady na činnost tribunálu by raději viděli jako investice ve svých chudých vesnicích. Pohodlí, jaké ve vězení v Haagu získávají odsouzení zločinci, by pozůstalí v jejich rodné zemi chtěli alespoň zčásti pro sebe. Podezření z rozsáhlé korupce, které obestírá například Tribunál pro Kambodžu, přidává na pochybnostech a … pocitu bezpráví.

A pak je tady těch 10 milionů dětí, které asi i letos zemřou protože chybí prevence a léčba v hodnotě 100 korun na jednoho. A toto je jen jeden z příkladů, kde prostředky z našich daní by mohly sloužit k záchraně života nevinných.

Obávám se, že nepřeháním, když odhaduji, že za „spravedlivý trest“ jednoho válečného zločince platíme téměř tolik, kolik bychom zaplatili za záchranu života všech 10 milionů dětí, které každý rok zbytečně umírají.

Obávám se, že rétorikou lidských práv někdy zvýrazňujeme spíše než překonáváme rozdíly mezi silnými a slabými ve společnosti.

Obávám se, že je jednodušší a více uspokojující bojovat každý za svou spravedlivou věc – spíše než hledat východiska, která by byla v souladu s celkovými souvislostmi.