Státní zásahy ke zmírnění dopadu sociálního znevýhodnění, jenž se projevují při nástupu do základních škol nebo ve výběrových řízeních na vysoké školy, jsou vesměs špatné. Jsou drahé, málo účinné, v rozporu se zdravou meritokracií a na úkor jiných dětí. Hlavně ale probíhají příliš pozdě.

Co dítě svým sociálním znevýhodněním ztratilo v raném věku už těžko dohání v šesti nebo osmnácti letech. Nedostatky v rozvoji myšlení, schopnosti učení a paměti během prvních tří až pěti let života mají trvalý dopad na celý život. Napravovat zpomalený rozvoj kognitivních schopnosti a celkové osobnosti dítěte v raném dětství je později velmi nákladné a často nemožné.

Jaké investice do rovných příležitostí jsou nejnávratnější?

Že má stát dělat více pro to, aby nedocházelo k „segregaci“ romských dětí na základních školách? Aby více dětí ze sociálně slabých a znevýhodněných rodin mělo příležitost studovat na vysokých školách? Aby vzrostl podíl kvalifikované pracovní síly, poklesla kriminalita a snížil se počet osob závislých na sociálních dávkách?

Podle současného výzkumu jsou neúčinnější investice během prvních pár let života dítěte. Z ekonomického pohledu má státní podpora pro zdravý rozvoj dětí (včetně programů pro vzdělávání nastávajících rodičů a pozitivní stimulaci rozvoje dětí po narození), vyšší návratnost ve srovnání s jakýmikoliv jinými výdaji. Potvrzuje to seriózní ekonomický výzkum např. Jamese Heckmana ze Chicagské univerzity i business konsultantů McKinsey. Podpora rovné příležitosti již před a po narození dítěte dává smysl z hlediska práv dítěte. Dává smysl také z hlediska maximalizace ekonomické produktivity. Šance plně rozvinout a uplatnit schopnosti na pracovním trhu podporuje hospodářský růst.

Nedávno jsem měla příležitost diskutovat na toto téma se dvěma nositeli Nobelovy ceny za ekonomii, Josephem Stiglitzem a Amartyou Senem. Jejich shrnutí současného ekonomického výzkumu je jednoznačné: Investice do dětí před a prvních pár let po narození mají nejvyšší návratnost. Finanční, ekonomická i společenská návratnost takových investic významně převyšuje jakékoliv jiné investice v soukromém i státním sektoru.

Zdravá životospráva a všeobecné vzdělání matek podmiňují zdravý vývoj zárodku (včetně např. rozvoje mozkové kůry, což bylo nedávno fotograficky dokumentováno). Výživa a stimuly ke zdravému tělesnému a duševnímu rozvoji v raném dětství ovlivňují, nakolik bude dítě připraveno uspět ve škole, v zaměstnání a v životě vůbec.

Nedávné empirické studie například ukázaly, že jedním z hlavních typů znevýhodnění, které podlomuje úspěšnost ve škole u dětí ze sociálně slabých rodin, je to, že jim v raném věku rodiče nečetli a ani s nimi moc nehovořili. Nedostatek „kvalitního času“ s knížkou a v podnětném hovoru už i v době, kdy dítě ještě nemluví, se o mnoho let později projeví horšími výsledky ve škole, v zaměstnání a životě.

Co jim brání?

Proč jdou tedy státní finance i intervence v mnoha zemích ve směru kvót a povinného začlenění sociálně znevýhodněných dětí ve vyšším věku? Proč je pro politiky přitažlivější střežit rovné příležitosti pro děti v základních, středních a na vysokých školách, než zaměřit peníze a pozornost na dostupnost tělesně a duševně stimulujících programů pro děti raného věku a na vzdělávání o potřebách rozvoje dítěte pro nastávající rodiče?

Podle výzkumu OECD, je pro sociálně slabé naplnění „amerického snu“ (tedy úspěchu bez ohledu na původ) obtížnější v USA než v Evropě. Dítě, které se narodí v sociálně slabší vrstvě, má v USA během života mnohem nižší šanci dostat se do střední nebo vyšší příjmové vrstvy než ve většině vyspělých evropských zemí.

Důvodem je právě nedostatek podpory pro zdravý rozvoj dětí a rodičovství v Americe. Konzervativní doktrína, že nejlepší pro dítě je být doma s matkou, prostě přinejmenším pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí neplatí … a stát už to žádnými drahými intervencemi na podporu rovných příležitostí později nedožene.

Pokud je funkcí státu podporovat rovné příležitosti, budou programy pro vzdělávání nastávajících rodičů a pro rodiny s malými dětmi včetně dostupných školiček pro ty nejmenší lepším využitím veřejných prostředků i úsilí byrokratů než kvóty a nápravné investice v pozdějším věku.

Mám obavy, že v tomto směru se u nás fungování státu za posledních 20 let příliš nezlepšilo.



Více třeba zde:
Capability formation, early intervention and long-term health
Investing in Disadvantaged Young Children is an Economically Efficient Policy
The productivity argument for investing in young children
Investing in early human development: Timing and economic efficiency
Intergenerational Transmission of Disadvantage: Policy Implications (OECD)



Jinak k listopadovému výročí ještě přikládám odkaz na krátké srovnání reforem v Česku a Číně: Reformy počesku ... a počínsku.


.
.
.