Nový prezident Zeman a jím jmenovaná vláda Rusnoka jsou apriori zprava i zleva viněni z ohrožení a porušení parlamentní demokracie. Prezident nádavkem ze snahy o uchvácení politické moci, nastolení poloprezidentského systému a destrukci stávající ČSSD.

Jaksi automaticky se má za to, že po zoufalé demisi Nečasovy vlády prezidentova politická odpovědnost a vliv budou ignorovat dlouhodobou politickou krizi, krizi parlamentní demokracie a popření její výsadní kontrolní funkce. Tedy to, co společnost a veřejné mínění dlouhodobě traumatizuje, rozhořčuje a znechucuje. Za nelegitimní se považují, rozporují a mediálně démonizují kroky prezidenta Zemana a jím jmenované přechodné vlády, které nepostrádají racionalitu a směřují proti mrhání s rozpočtovými prostředky, tedy penězi občanů, daňových poplatníků.

Byl a stále je to dnešní český parlament, který politicky nekorektně a neodpovědně zneužívá svou nerozpustitelnost, umožňuje srůstání výkonné a parlamentní moci, klientelismus a z něho plynoucí korupci. Ta pronikla i do justice, nezřídka spojené s organizovaným zločinem, jehož chapadla ovládají stranické sekretariáty často proti vůli bezmocné nebo pragmatické a alibistické členské základny zejména stran ODS a ČSSD, jejichž poslanci a bohužel, i někteří členové vlády podnikali se svými mandáty a funkcemi.

Za této situace je třeba se ptát, zdali to není právě aktuální stav české parlamentní demokracie, který nejvíce ohrožuje demokracii v Česku, znevěrohodňuje ji a fungování právního státu činí nefunkčním. Krizí ale prochází také celá česká společnost. Její mentální vyčerpanost, o které se v této souvislosti hovoří, má své bezprostřední kořeny na Východě ne jen v normalizační komunistické ideologii, ale ve spotřební, (neliberální) ideologii, která se stala novým náboženstvím na Západě a živnou půdou pro mnohá nadnárodní uskupení a jejich novodobé vládce, financující spotřební demokracii.

Po všech těch neblahých zkušenostech z nedávné minulosti se zločinci a diktátory, osvícenými komunisty a normalizátory horuji pro parlamentní demokracii. Na druhé straně po více než 20 letech od listopadu 1989 nelze také nevidět, že demokracii a českou státnost ohrožuje nedostatečně vzdělaný a zdravý národ – duchovně a fyzicky.

Demokracii zejména v malých státech, jak ilustruje krátká politická historie Československa, lze proměnit poměrně v historicky zanedbatelném čase v pseudodemokracii a totalitu. Často to nevinně začíná sporem o typ demokracie, její legitimitu a pravomoci a končí obviňováním z útoku proti demokracii prázdnými proklamacemi o demokracii stranami, které se jí přitom za svého vládního působení, nejednou zpronevěřily. V našem posledním případě se nálepkuje se a obviňuje z jednání, které přitom vychází z legitimity ústavního činitele, nepřekračujícího ústavní rámec.

Tak je tomu s českým parlamentem a jeho bývalou vládní koalicí. Parlament se nechce smířit s faktem, že prezidentem Zemanem akcentované prezidentské prvky výkonné moci, volně založené v Ústavě, mohou zakotvené v české Ústavě znamenat více pro posílení demokracie než dosud; a že případné posílení prezidentského systému ve střednědobém horizontu může být efektivnější a účinněji plnit funkce právního státu než dnešní parlamentní typ demokracie. Tím spíše, že z bašty demokracie se stal Augiášův chlív, pro který jsou předčasné parlamentní volby nutností, avšak z důvodů výše naznačených, nikoli dlouhodobým východiskem. V současné dlouhodobé parlamentní krizi se časté útoky na konajícího prezidenta jeví krátkozrakými a účelovými.

Přetrvávající nespokojenost české společnosti jako odpověď na tento stav, je bianco šek, s nímž prezident Zeman začal jednat a konat. Navzdory své rozporuplné premiérské minulosti a stranické v ČSSD a navzdory osobní nevyvážené motivaci, která více než je zdrávo, balancuje na hranici generalizující arogance a samolibosti. Nejde však o prezidenta (přestože jeho ego nenechává na pochybách, že u něho osobně je na prvém místě), ale o demokracii, proti jejímž parlamentním selháním se prezident Zeman, ať se nám to líbí nebo ne, jasně a činně postavil.

Riskuje proto v dané situaci daleko více než poslanci, ohánějící se obranou demokracie, za kterou mnozí chtějí skrýt svou politickou (když ne další trestně právní) odpovědnost, s níž by rádi pokračovali ve své politické činnosti bez transparentního skládání účtů. Vždyť i takové politikum, jakým jsou majetková přiznání, k nimž se prezident Zeman hlásí, se zanedlouho může obrátit proti němu samotnému a může se stát oním kamenem úrazu pro jeho sponzory, kteří financovali jeho prezidentskou kampaň nemalými finančními příspěvky.

Transparentnost samozřejmě platí a bude platit pro prezidenta Zemana dvojnásobně. Měli bychom, aspoň do chvíle než Parlament (nerozpustitelný a nepředvídatelný) skončí, za prezidentovým údajným uchvacováním moci připustit i legitimnost jeho konání a možná i vizi, jak skomírající ideu českého státu posílit do budoucnosti právní, a chcete-li i ústavní katarzí, když už ne tou mravní na duchu a těle.

Nevyčítejme prezidentovi Zemanovi, jaký je, když víme, že dnešní zpustlé a stále vulgární české politické prostředí není vůbec o nic lepší než on a s laskavým prominutím než i mnozí z nás obyčejných lidí, které s prezidentem Zemanem spojuje často to jediné, co o něm soudíme: že aspoň nekradl a neparazitoval na politice jako mnozí politici, ohánějící se přitom tatíčkem Masarykem, jehož by dnešní politické prostředí neakceptovalo, stejně jako nikdy upřímně nepřijalo Václava Havla.


Heřman Chromý