Hlasy, strachující se o parlamentní demokracii ze strany médií, parlamentních stran bývalé vládní koalice a části veřejného mínění kritického vůči prezidentovi Zemanovi, zaznívají s neztenčenou silou i po vyslovení nedůvěry několikatýdenní vládě
Jiřího Rusnoka. Přestože tento akt nastolil otázku předčasných parlamentních voleb, které parlamentní demokracii potvrzují, útoky na prezidenta Zemana a nepřímo i na prezidentský systém pokračují.


Ponechme stranou, zdali parlamentní demokracie je jedinou samospasitelnou a funkční formou pro českou demokracii. Byl to, bohužel, dnešní český parlament, který v posledních třech letech zpochybnil či spíše destabilizoval parlamentní demokracii a nepřímo nastolil otázku jejího dalšího fungování v té ústavní podobě, v jaké se nachází.

V situaci, kdy sám parlament selhal, jsou útoky bývalé parlamentní vládní koalice proti prezidentovi Zemanovi, ospravedlňující se jeho mocenskými ambicemi, účelové a pokrytecké. A jak již bylo mnohokráte řečeno, nic neřeší a prohlubují současnou politickou krizi. Nemluvě o jejich krátkozrakosti, která se obrací proti demokracii a prezidentskému systému, který – opírající se o Listinu základních práv a svobod - funguje například ve Francii či USA.

“Odezdikezdimus“ - tak typický pro nevyzrálou a hodně přízemní českou demokracii - vystřídal v médiích po „stojedničkové“ ostudě další mediální fetiš "Zemanovo vítězství". Navazuje na předcházející mediální démonizaci kroků prezidenta Zemana a pokračuje v ní.

Aktuálně má ale česká demokracie hodně daleko do soupeření pravicových a levicových idejí, abychom mohli hovořit o vítězství jedné či druhé strany politického spektra. Aféry a skandály, které přinesl klientelismus napojený na skupiny organizovaného zločinu kontrolující špičky stranických sekretariátů a přes ně státní zakázky, čerpání evropských fondů a obsazování klíčových míst ve státní správě, justici a veřejnoprávních subjektech vytvořil hranici, za kterou končí dnešní česká demokracie. Nalevo i napravo.

Více než o „Zemanovo vítězství“ se tedy jedná o politickou odpovědnost a odvahu prezidenta a občana, který s chatrnou a nejednoznačnou Ústavou v zádech dal průchod sílícímu hlasu veřejnosti. Odblokovat a prolomit mravně a trestně prohnilou patovou situaci v Parlamentu, která ochromuje státní správu a poškozuje Českou republiku navenek.

Prezident Zeman tak pomohl k důležitému prvnímu kroku, jak se pohnout z dlouhodobé politické krize směrem, jak doufejme, k předčasným parlamentním volbám. Volbám, které, jak slyšíme z úst zastánců parlamentní demokracie, paradoxně vlastně zase ničemu podstatně nepomohou. Znamená to tedy systémovou krizi naší parlamentní demokracie, nebo spíše sofistiku rádoby demokratů, odcházejících z vlády a od moci pravděpodobně tak zkorumpované, že se začínají obávat trestně právních důsledků.

Prezident Zeman příznačně pro něho netrpělivě a zbytečně politizoval, když tajuplně hovořil o dalším skandálu, kterého se česká veřejnost má dočkat. Ale to přece není nic nového v české politice. Naopak, na světlo před soudy se zatím dostali pouze původci podezřelých machinací v řádu desítek či maximálně stovek milionů. A soudě podle nářků nad čerpáním fondů Evropské unie rozfofrované miliardy zatím na své pachatele a spravedlnost teprve čekají. A zůstává nadále nezodpovězenou otázkou, zdali se v takovém případě dočká spravedlnost naplnění zásady padni komu padni, a až do kterého patra parlamentní, výkonné a soudní moci dokáže účinně vystoupat.

Toť otázka pro demokracii a její představitele v čele s prezidentem Zemanem; a samozřejmě také pro prezidentem Zemanem jmenované nové ústavní soudce, z nichž někteří si zadali s komunistickou mocí více než je pro ctihodnost a důvěryhodnost demokratické instituce, jakou je Ústavní soud, záhodno.

Na druhou stranu učinili bývalí převlečení soudruzi v řadách Parlamentu, vlády, justice a dalších státních organizací pro důvěryhodnost české demokracie a svou vlastní více než ti, kteří byli nově uvedeni prezidentem Zemanem do státní správy? Někteří určitě, ale nebylo jich mnoho a často o nich ani nevíme oproti převaze těch, kteří jen vyměnili komunistickou přihlášku za jinou.

Není tedy z čeho se radovat a nezbývá než jen hole konstatovat, že o zlepšení věcí veřejných usiluje prezident Zeman za pomoci dalších bývalých komunistů po letech rozporuplné politiky v ČSSD a velké koalici uzavřené s Václavem Klausem, podobným politickým machiavelistou jako je on sám.

Nutno aspoň ocenit Pavla Rychetského, předsedu Ústavního soudu, který vyslal prezidentovi Zemanovi jasný signál, aby vyhlásil termín předčasných voleb bez zbytečných průtahů a vyloučil tak případné zvýhodnění některých politických stran.

Totéž nelze říci o bývalém předsedovi SPOZ a nyní vedoucím kanceláře prezidenta Vratislavu Mynářovi. Ten naopak v rozhovoru pro deník Referendum (9. 8. 2013) se zachoval jako nemyslící lokaj prezidenta Zemana. Ve své hurá naivitě ho pan Mynář pasoval rovnou na arbitra demokracie, když na otázku, zdali se do předčasných voleb osobně zapojí včetně vedení zlínské či jiné kandidátky, řekl: „Tuto záležitost musím prodiskutovat s panem prezidentem, bez jeho souhlasu bych si to nedovolil. Na druhou stranu jsem tělem i duší zemanovec, takže pokud mi to pan prezident umožní, budu se SPOZ snažit pomoci maximálně možným způsobem.“

Chraň nás pán bůh od takového “demokratického“ zástupce ve výkonné a v parlamentní funkci, který si plete službu veřejnosti s panským úřadem, z něhož si se svolením vrchnosti rád odskočí na svůj stranický záhumenek. Není ovšem ani první, ani poslední. Politických skokanů, kteří souběžně obhospodařují záhumenek ve státní správě, parlamentu a vládě či privátní sféře, má česká politika za dvacet let víc než habaděj.

Miliony, jejichž čerpání podmínila Evropská unie přijetím zákona o státní službě, který by tuto českou „zlatou horečku“ reguloval, mezitím na těchto záhumencích možná mnohonásobně víckrát již několikrát protekly. Obávám se však, a byl by to malý zázrak, kdyby tento zákon přímo či nepřímo neobsahoval i nadále stávající mix výkonné a parlamentní moci, včetně pokračujících stranických pašalíků.

Není toho tedy vůbec málo, co by se mělo v české demokracii změnit, a co by po více než dvaceti letech parlamentní demokracie mělo být v ní spíše smutnou výjimkou a ne trpěným šlendriánem a nevyhlášeným pravidlem, pana prezidenta Zemana nevyjímaje. Opakovanou hubatou a nevymáchanou pozorností údajným blbečkům, kterou jim věnuje a dokonce se tím baví, nastavuje zrcadlo sám sobě. O zemi, kterou představuje ani nemluvě.

Heřman Chromý