Nezapomínejme, kam se spoluprací s komunisty a postkomunismem opět vracíme
Z historických souvislostí Evropy 20. století a v souvislostech více než čtyřicetileté komunistické totality bývalého Československa se nelze tiše spokojit s tím, že jde jen o politický handl. Ten jako každý představuje potenciální nebezpečí pro nezakotvenou demokracii a její instituty, nedodržované a porušované vládními stranami.
Spolupráce s komunisty a komunismem, který zdaleka nevyklidil své pozice, vyrůstá z naivity užitečných idiotů, skrývající se za různé pragmatické deklarace a řeči o primitivním antikomunismu. Jakoby vedle historicky doložených zločinů komunismu a postupného krachu komunistického ekonomického systému existoval tehdy i dnes ještě jiný komunismus, potírající zločinný komunismus v blahobytné rovnostářské beztřídní komunistické společnosti. O ztrátě historické paměti či neznalosti bezvýchodné podstaty komunistického učení a jeho praxi nemluvě.
Poslancům KSČM přece nikdo nezakazuje v parlamentu, aby například pro zákony z projektu rekonstrukce státu hlasovali, nebo aby neodmítali restituce církevního majetku, který komunisté 40 let předtím devastovali a “spravovali“ s cílem jeho postupné likvidace.
Na příchod k moci v České republice čekají komunisté trpělivě a nenápadně zatím v demokratických podmínkách parlamentu a radnic. Nešetří přitom kritikou Západu (budiž), ale ani nezřídka neskrývaným obdivem k ideovým původcům masových zločinů v bývalém SSSR a zločinů v bývalém Československu - většinou nepotrestaných. A mlčí přitom na adresu současného autoritářského prezidentského systému, bývalého pracovníka KGB pana Putina, dnes prezidenta Ruské federace a segregujících projevů ruského nacionalismu, který neruské národy v některých autonomních republikách dlouhodobě ovládá často jen za použití vojenské síly a hrubého porušování základních lidských práv a svobod.
K aktuálním poměrům v Rusku se však čeští komunisté neradi nebo jen obecně vyjadřují, pokud k nim vůbec nemlčí. Má to svou logiku v ideovém odporu celé KSČM k členství České republiky v NATO, z kteréžto aliance by nejraději vystoupili. Kam, nebo s jakými bezpečnostními zárukami pro Českou republiku, to vědí nejlépe oni sami, nám nezbývají než obavy a víra v dosavadní alianci.
Strana KSČM má velmi četnou členskou základnu, která se v poslední době výrazně a dobrovolně omlazuje. Nic lepšího by si nemohli ani přát pohrobci zločinů komunismu a později takzvaného reálného socialismu v bývalé ČSSR. Nepomůže spoléhat se v této souvislosti na jinou historickou zkušenost ze společných vlád s komunisty v roce 1945 a 1981 ve Francii, kdy následně jejich volební preference vždy propadly.
Ať již vědomě či nevědomě spolupráce s komunisty je cestou do nesvobody a v širších souvislostech de facto potvrzením a začátkem konce naší snadno zranitelné demokracie. Té dnes - bez historické paměti, mravnosti a sociální solidarity, kterou Západ sice inicioval a založil, aby ji postupně utopil v bezbřehé a neufinancovatelné, výbojně rozpínavé ideologii tržního růstu a spotřební morálky - hrozí, že uvrhne Evropu pod mocenské ambice civilizačních kultur, přicházejících z nesvobodných kontinentů této planety.
To, čeho jsme dnes svědky v Evropě, rozdělované po více než 70 let na Východ a Západ, je revitalizace komunismu v nejrůznějších krypto podobách, jehož počátky na konci 19. a začátku 20. století měly možná svůj alarmující sociální původ a důvod, než se proměnily v nejhrůznější konce zaznamenané v historii lidstva. Dodnes představují komunismus a fašismus reálnou a populisticky stále oživovanou hrozbu pro občany
v Evropě a kdekoli jinde, kde se objeví. Hrozbu před kterou je třeba vytrvale varovat a usilovat, aby komunismus s fašismem odešly definitivně tam, kam patří. Na černé stránky novodobé historie Evropy a světa.
Do té doby je naší sebezáchovnou povinností nezapomínat, kde a proč jsme s komunisty v minulosti dopadli tak, jak jsme dopadli a kam se s nimi další spoluprací v postkomunistické podobě zase vracíme.
Heřman Chromý