Krátká poznámka k příspěvku historika pana Cermana a jeho tvrzení, že hnutí, které – jak dále píše pan Cerman - „svádělo mocenský boj s komunistickou vládou ve jménu lidských práv, se o ně vůbec nezajímalo“.

Autor příspěvku označuje Chartu 77 za hnutí, ačkoli se jednalo a mohlo v daných poměrech totalitní vlády jedné strany jednat pouze o neorganizované společenství signatářů, jinak na řadu přicházely automaticky ustanovení tehdejšího komunistického trestního zákona a jeho hlavy první tak zvaných trestných činů proti republice se sazbami od 3 až do 15 let a více.

Obhajovat či prosazovat linii lidských práv bylo v podmínkách normalizace utopií, stejně jako objevovat Ameriku, jak píše pan Cerman. Možné bylo objevovat Sovětský svaz, a to ještě v duchu závěrů datovaných vždy jeho posledním sjezdem. Za jakékoli výzvy k dodržování proklamovaného, ale neexistujícího “socialistického“ pojetí lidských práv a svobod hrozil kriminál a celoživotní vykořenění ze společnosti, které pro mnohé disidenty neskončilo ani listopadem 1989.

V padesátých letech minulého století skončili v komunistických kriminálech duchovní, filosofové, profesoři, historici a další po vykonstruovaných procesech, v nichž byli pasováni na nepřátele, protože jinak smýšleli než uvědomělí komunističtí zločinci. Byl tu i nemalý počet lidí, kteří tehdy uvrženi do komunistických vězení a lágrů často zprvu bezprostředně netušili, proč se octli za mřížemi. Do té doby než pochopili, že je komunistická ideologie a její vykonavatelé pasovali na třídní nepřátele stejně jako nespravedlivě odsouzené za éry normalizace po 21. srpnu 1968.

Ale i později v letech normalizace pokračovaly vykonstruované obžaloby proti všem, kteří se brali a vystupovali proti nedodržování a porušování i toho “socialistického“ pojetí lidských práv. Nepadaly již takové drakonické tresty jako v padesátých letech v takzvaném boji s třídním nepřítelem. Oproti obludným veřejným a propagandisticky řízeným procesům z padesátých let však komunistický režim utajoval konání procesů, které byly často neveřejné, a jména odsouzených před širokou veřejností, zejména aktivně vystupujících signatářů Charty 77.

Smysl a síla Charty 77 po téměř 30 letech komunistického “úspěšného“ vymývání a zglajchšaltování mozků mimo jiné spočívaly v jejím veřejně otevřeném úsilí (o boji v doslovném slova smyslu nemohla být ani tehdy řeč) proti obrovské převaze byrokratické mašinérie a protiprávních represí. I ono historikem Cermanem sice teoreticky věcně rozporované pojetí lidských práv, které v normalizačních podmínkách fungovalo jako deklarace navenek a uvnitř jako kulisa pro “obhajobu“ totalitní komunistické ideologie, bylo pro Chartu 77 jedinou možností, jak komunistický režim veřejně demaskovat a usvědčovat z jeho lživé podstaty, a to i velice adresně na případech nespravedlivě stíhaných osob. Pro mnohé z nich právě veřejná obrana jejich práv spolu se zahraniční solidaritou znamenaly důležitou morální oporu, a pro některé z nich i finanční podporu rodinám odsouzených.

Ani na to by se nemělo zapomínat při hodnocení Charty 77 v otázce lidských práv a jejích tehdejších reálných možností. Stejně jako na skutečnost, že autentičnost a věrohodnost demokracie se rodí mimo jiné skrze mravní sílu a morální integritu, tedy i sílu a morálku těch, kteří se postavili proti nespravedlnosti a lži za komunistické totality jak v padesátých, tak v letech normalizace.

Smysl Charty 77 a její mravní odkaz přesahuje i do dnešních demokratických nepořádků, nezákonností, justičních přehmatů, ale i zločinů, které odrážejí latentní absenci mravnosti, morální integrity, ale i obyčejné bezúhonnosti. I mezi signatáři Charty 77 se našli jedinci, kteří se zpronevěřili jejímu poslání.

Nic tedy proti teoretickému maximalismu a dnešnímu pohledu na osobní profily mluvčích a dalších představitelů Charty 77. Mám ale za to, že i dnes by tato měřítka měla odrážet totalitní kontext doby, v níž Charta 77 vznikla, kdy byla kolaborace s totalitní ideologií jedné strany na denním zavedeném a ostře sledovaném pořádku. Škála a míra jednotlivých odstínů a stupňů této ideologické a mravně i fyzicky odporné kolaborace byla nepřeberná a nepředvídatelná a nevyhnul se jí v tehdejší ČSSR nikdo (kromě emigrantů), tedy ani signatáři Charty 77.

Právě tato všudypřítomná kolaborace byla pro mě osobně zásadním důvodem, proč Chartu 77 i přes mnohé rozpory podepsat a nejen to. Vracet se k jejím hodnotám i dnes, kdy je také důležité činit rozhodnutí - chcete-li disidentská - všude tam, kde demokracie selhává v důsledku nejrůznějších politických podvodů, vyúsťujících v sociální nespravedlnost a bezpráví.


Heřman Chromý, disident