Zákon o některých předpokladech pro výkon vybraných funkcí ve státní správě (č. 451/1991 Sb.) takzvaný lustrační zákon - málo platné - stále nastavuje zrcadlo české společnosti. A přestože předpokládám, že bude zrušen nebo ještě více bagatelizován a rozpuštěn v zákonu o státní službě i pod tlakem veřejnosti zejména té sociálně strádající, tlustou čáru za našimi životy v komunistické minulosti nesmaže.

Naopak se jen potvrzuje obecně rozšířená nechuť české společnosti vyrovnat se s právními, politickými, ekonomickými, historickými a kulturními důsledky její poslední více než čtyřicetileté komunistické minulosti. Ale také s minulostí pokřivené “demokracie“ Národní fronty poválečného Československa v hranicích předjednaných v Moskvě a odškrtnutých v Jaltě. A nic na tom nemění fakt (nebo tím spíše), že mýty první a druhé okleštěné republiky byly jedním z mnoha znamení, předznamenávající nebo spíše potvrzující pokračující zánik Západu a jeho civilizačních hodnot spolu se soumrakem Evropy, které se octly v nenasytné a umrtvující pasti spotřební ideologie.

Kdo z nás může říci, že je čistý

Ano, po bitvě je každý generálem (a že generálů a těch bitev předem ztracených a prohraných bylo v naší novodobé historii víc než dost). V případě poslance Babiše, který dostal ve volbách mandát od voličů také nebo zejména proto, že obrazně řečeno přislíbil vyčistit Augiášův chlév, ačkoliv sám čistý není, se proto lustrace jeví z jeho pohledu bezvýznamnými a dokonce účelově namířenými proti jeho osobě.

Kdo z nás může říci, že je čistý, je pro mnohé z nás, stejně jako asi pro pana Babiše, onou tlustou čarou po více než 20 letech po listopadu 1989 a čtyřiceti letech komunistického režimu v bývalé ČSSR, že si tuto dobu, která zdaleka ještě neodezněla, nemusíme přece připomínat případu od případu.

A když tak jen v širších souvislostech (nejlépe akademických), kam se se stovkami popravených a dalšími deseti tisíci obětmi v bývalém Československu a na pozadí desítek miliónů či spíše jednoho sta až dvou set miliónů mrtvých v důsledku leninisticko-stalinistické ideologie uložíme i vlastní díl mravní odpovědnosti, aby nám nepřekážela při našem svatém úsilí o svět, v němž se nekrade. To všechno zde již přece bylo.

Paradoxně, ne společnost, ale lustrační zákon připomíná minulost

Většina dnešní společnosti nestojí o vyrovnání se s komunistickou minulostí a je paradoxem české společnosti, že je to lustrační zákon, který připomíná (pochopitelně omezeně) naši minulost, historii a morálku. A také dnešní komunisty - převlečené i ty nepřevlečené. Ať již bude lustrační zákon účinný či ne, odpovědnosti za komunistickou minulost nás nezbaví. A bude ji připomínat včetně těch, kteří ji zlehčují a chtějí, aby byla co nejrychleji zapomenuta.

Je nesmírně důležité, aby lidé ve společnosti žili, jednali a konali mravně. Aby v ní neměli navrch jen byrokraté, technokrati, pragmatici, kteří úspěchu za každou cenu podřizují vše ostatní, tedy i morálku, svědomí, čest, poctivost, slušnost. Ale ani tyto hodnoty samy o sobě neobstojí bez znalostí, celoživotního vzdělávání, pilnosti, sebekázně. Jsou však jejich předpokladem, bez něhož se mění ve více či méně užitečný účel.

Popření mravního étosu znamenalo v kritických obdobích novodobé historie malých národů, že se z lidí odborně a profesně vážených a úspěšných stávali mnohdy poskoci, přisluhovači, nebo donašeči a zrádci. Dnes se v české variantě ukazuje, že mravní bezúhonnost, chcete-li integrita lidí, kteří řídí tento stát, byla a je ohrožena a podlamována kriminalizujícími jedinci a jejich prostředím.

To, co dnešním čelním státním představitelům schází včetně tolik mediálně probíraného pana Babiše, není jen mediálně vyzdvihovaný nedostatek charismatu, ale charakter. Odbornost bez charakteru je v čele státu stejně riskantní a nebezpečná jako charakter bez odbornosti, snad s tím rozdílem (mám za to, že zásadním), že škody způsobené státu a národu absencí charakteru se napravují desetiletí a bez záruky, že se to kdy podaří. A v našem národě bylo po roce 1948 velmi málo charakterních vzdělanců, duchovních, historiků, umělců, o politicích raději nemluvit.

O čem také vypovídá lustrační zákon

Lustrační zákon nelze zástupně odbýt jako škodlivý projev antikomunismu. Takový zástupný postoj je karikaturou dnešní demokracie a její morálky. Bezděčně se v něm odrážejí také hlubší procesy, které probíhají často v bezvýchodných a slepých uličkách vyčerpané politiky západní společnosti, ale i postkomunistického Východu, napomínající spíše blížící se konec nadvlády jedné civilizace. Civilizace Západu.

Ukazuje se, že sama demokracie má své limity v méně vzdělané většině a také její slabší vůli a ochotě se vzdělávat, natož aby se demokracie, často s mentalitou pohybující se mezi Ku-klux-lanem a antisemitismem a ostatními rasovými projevy, mohla legitimně rozšiřovat v ostatním jinak rozvinutém a uspořádaném světě.

I o tom ve své hlubší rovině vypovídá lustrační zákon.