Tak pan hejtman a poslanec Sněmovny Hašek označil slova předsedy ČSSD pana Sobotky na adresu hejtmanů, kteří „nestíhají“ a „...mají velmi špatnou docházku a účast na hlasování“ (aktualně.cz, 5. 1. 2013).

Pan Bohumil Sobotka se opatrně a možná bezděčně dotknul hlubšího problému, který souvisí s uplatněním principu dělby moci, jenž je (nebo by měl být) neodmyslitelnou nezbytnou součástí demokratického právního státu na rozdíl od dřívějšího komunisty uplatňovaného leninského požadavku jednoty moci, charakteristického pro totalitní a autokratické režimy. Ona zmíněná opatrnost a nedořečenost z jeho strany pramení z faktu, že po listopadu 1989 všechny politické strany měly a mají problémy s respektováním tohoto principu a dodržováním jeho hlavní zásady o neslučitelnosti funkcí, v důsledku čehož se také systém politických stran u nás změnil v partitokracii, která rozložila a rozkládá státní správu.

Není od věci si připomenout špetku teorie, že dělbou moci není pouhé rozdělení práce, pravomoci a kompetence mezi různé oddělené orgány. Jde tu o tři moci ve státě (zákonodárná, výkonná, soudní), které jsou navzájem oddělené a nezávislé jak tím, že každou z těchto tří mocí představuje jiný orgán, tak i tím, že tytéž osoby nesmějí kumulovat funkce v orgánech různých mocí. Právní úprava musí být z tohoto důvodu nastavena tak, aby moc zastavila moc a nevládla táž vůle, ale aby jedna moc omezovala druhou.

Kumulace funkcí, která je typickým znakem zneužívání moci, se netýká samozřejmě jen pana poslance a hejtmana Haška, ale především podstaty politické svobody. Ta platí pouze za předpokladu, zamezuje-li se zneužívání moci. Stejně jako v případě, kde by neslučitelnost funkcí měla být pojata nejstriktněji, tj. mezi funkcí ve vládě jako nejvyšším orgánu moci výkonné a funkcí v parlamentu jako nejvyšším orgánu moci zákonodárné. Tato zásada po listopadu 1989 neplatí a v případě funkcí ministra a poslance v jedné osobě dochází ke kumulaci funkcí ve dvou „státních mocech“, jejichž výkon má být na sobě alespoň formálně-právně, když už ne fakticky, nezávislý.

Autoritářskou kumulací funkcí a hromaděním mocí politické strany tak samy rezignují na demokracii a politickou svobodu uvnitř vlastních řad. Mění ji na frakční či jako například v případě ČSSD a ODS zpolitizované soupeření klik o moc, místo aby si jejím přenosem na co nejširší členskou základnu vytvářely nejen pojistky proti jejímu zneužití, ale připravovaly a vychovávaly další možné nositele tvořivé, invenční, pružné operativní politiky. I tak se lze bránit zneužívání moci, která každého z nás ohrožuje v té míře a intenzitě, v níž určitou mocí disponujeme, jelikož se v hierarchicky uspořádané společnosti její zneužití stalo přirozeným sklonem lidské výbavy.

Typicky zpolitizovaná a podrážděná reakce poslance a hejtmana Haška na krotká slova předsedy ČSSD Sobotky, vyhýbající se skutečnému pojmenování příčin problémů, které v praxi přináší dělba moci v podání české partitokracie, nevěští, že by se však něco podstatného na dosavadním fungování ČSSD změnilo. Tím spíše, že pro stranického rivala Haška jsou to kopance „...do svých (podtrhl H.Ch.) hejtmanů, kteří mají za sebou pět let úspěšné práce“.

Přitom by v případě krajů a jeho samospráv mělo jít o společné úsilí a ne stranické bašty, které usilují, aby v dlouho odkládaném zákonu o státní službě pokračovalo “vítězné tažení“ politického pragmatismu nad ústavněprávním principem oddělenosti státních mocí. Politické garnitury v polistopadovém vývoji daleko nepostoupily, aby se dopracovaly k důslednosti, kterou si tento ústavněprávní princip totiž vyžaduje s příslušnou úpravou změnou Ústavy. Ta je nezbytným předpokladem, aby odkládaný zákon o státní službě přinesl společnosti to, co od něho více či méně rozhořčeně očekává. Fungující stát.

Oba dva páni politici ilustrovali v kostce, bohužel, jak u nás stát a politika dosud “úspěšně“ fungují a proč to, co se v České republice deklaruje a chce fungovat jako demokracie, je ve skutečnosti často jen pseudodemokracie.