Nemá asi cenu, abych Ti připomínal své starší emaily, ve kterých jsem varoval před postkomunistickou recidivou. A ejhle, ona je tu v nové “parádě“

se staronovým nacionalistickým hávem, jedno zdali ruským či ukrajinským, či jakýmikoli jinými zmutovanými ideologickými nacionalistickými syndromy a relikty minulosti. Vracíme se do druhé poloviny čtyřicátých a padesátých let minulého století a opět s velkými, ale nebezpečnějšími hrozbami pro celou naši planetu než dříve.

To ovšem neznamená, že k Ukrajině slušný člověk mlčí, když demokracie vyklízí prostor plný slabošských, polovzdělaných a nevzdělaných, ale o to více brutálních a cynických politiků. A přenechává jej násilí, mocenské zvůli a zoufalé, často “bratrovražedné“ výměně názorů poznamenaných kusovitostí, nesourodostí, roztříštěností, ideovým zmatkem a chaosem, přerůstajícími v extrémní projevy zoufalství. Zoufalství jako často jediná odpověď na dlouholetou bezpáteřní politiku politických špiček Evropské unie, o jejích mnohých národních představitelích ani nemluvě. Pravda, hodnotám EU a její křesťanské tradici nedostály ani vzájemné vztahy a excesy spojenecké politiky, včetně některých potměšilostí ze strany členských NATO, Francii a Německo nevyjímaje.

V případě tragických událostí na Majdanu a anexe Krymu jsou to základní lidská práva a respektování některých vydobytých základních mezinárodních práv po několika tisíciletém světovém vývoji (provázeného násilím a hřbitovy prakticky v dějinách všech lidstvu známých civilizací), které burcují slušné lidi. Burcují je, aby se postavili proti proradné zvrácenosti a pseudo vynalézavosti aparátu (eufemisticky nazývaného diplomacií) mocenské megalomanské zvůle chameleonského kágébisty a atavisticky jednajícího ruského prezidenta Putina, vracejícího Evropu a Západ a Rusko samozřejmě také zpět do let studené války.

Nemá cenu mluvit o ztrátě paměti, která není schopna respektovat ani aktuální základní data ukrajinské tragédie putinovského popření norem mezinárodního práva, “obhajovaných“ obžalobou Západu, vydíraného surovinovou základnou Ruska a hrubou silou vojenské a nukleární hrozby neostalinistického střihu a praktik.

Za situace pokračující impotentní politiky Západu, která se nezmůže ani na prosté diplomatické zvyklosti, jako je například odvolání velvyslanců, tak jak to učinily Kanada s Litvou a Lotyšskem, kterými se reaguje na sílu a prolhaná, nestydatá “diplomatická“ názorová salta, veletoče a přemety, jsem dal přednost peticím a dalším projevům solidarity.

Tím ale nesnižuji onu výše zmiňovanou často “bratrovražednou“ výměnu názorů, zbavené navíc ducha a jasného myšlení. Jen se ji snažím pochopit, protože ona je také částí naší reflexe a postojů, jak si v praxi a představujeme respektování lidských práv, slušnost, morálku a úctu k hodnotě lidského života. A samozřejmě i respekt k faktu, že vyjádřit se je jeden z ventilů demokracie, což ovšem v praxi ještě nezaručuje svobodné vyjádření, které se bez pokusů o usilovné a kontextuální studium přítomnosti ve světle poznané historie a filosofie neobejde. Snad proto pro smysl a význam těchto ventilů bezprostředně dnes platí spíše jiný výrok: Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali (Michal Mrhač). Tím se dostávám také k současnému smyslu, významu a paradoxu demokracie. Její síla vyvěrá z ochrany menšin, při kterém se ale střetává s ochranou zájmů, zejména těch sociálních, které se dotýkají dnes drtivé většiny lidstva.

V současnosti však ony dotčené sociální zájmy oné většiny slouží jen jako zástěrka k prosazovaní stále více autoritativně uplatňovaného ekonomického modelu, či dokonce ekonomického člověka (Karel Marx). Konceptu, z něhož se stala ideologie, vlastní politikům jak na Východě, tak na Západě. Civilizační hodnoty či opěvované a rádoby prosazované hodnoty Evropské unie se s touto ideologií sebe popírají či sebe zapřou při každém střetu s jinou tradicí, jiným civilizačním okruhem a myšlením, ať už je to islám, nebo nyní zřetelný a extrémně se vyhrocující nacionalismus ve všech postsovětských státech bývalého Sovětského svazu a takzvaně autonomních republikách Ruské federace.

Krvavé a tragické události na Majdanu a anexe Krymu spolu s ideologickým a nacionalistickým chaosem a změtí názorů, vytržených často z historického kontextu jednotlivých územních teritorií a nezasazených do kontextu dějin světa (Timothy Snyder), naznačují, jak sebezničující pro demokracii může být “vláda“ většiny. Většiny vyrůstající bez duchovní podstaty a alternativy ve zmaterializovaném, mediálním a často jen virtuálním prostředí takzvaného “světa“. Světa, který “řídí“ legitimně zvolení polovzdělaní a nevzdělaní politici, ovládáni akumulátory kapitálu v jedné ruce s rodovými klany politiků (USA), narkobaronskými mafiemi, silovými pohrobky a aparátčíky stalinistického Ruska a Asie. Ti dnes na Jihu a Severu financují a terorizují svět pseudomediální svobody, v němž i tento můj názor je pohlcen ještě dříve, než je napsán.

Stejně jako Ty, souhlasím, že naděje vkládané v nastupující generace rozmělňují nejrůznější mediální sociální sítě, které nejsou dalším zdrojem vzdělanosti (Konrad Paul Liessmann). Nové mediální technologie je zcela bezkonkurenčně ovládly a ovládají a slouží tak onomu zmaterializovanému a duchovně sterilnímu světu politiků a jejich finančních, kapitálových akumulátorů. Ve skutečnosti vládnoucích manipulátorů, často ale ani netušících, jako v českém případě akumulátora Babiše a jeho – doufejme jen – politických altruistů, že se pohybují v bludném kruhu a sebe zhoubné spirále konce a zániku jedné civilizace tohoto světa. A doufám, že jen té jedné.

Díky za povzbuzující sebereflexi, která mě vede navzdory skepsi k sociálním sítím a blogům, že na ně i tyto řádky umístím. Slušný člověk se musí od zla distancovat i touto cestou, přestože není tou pravou. Tou podle mne nyní bude spíše klid a připravenost i na tento vývoj, vývoj ve vesmíru, jehož je naše planeta středem (John Lukacs) právě proto, že je vzdálená možná miliardy světelných let od světů a civilizací, které by s naším světem snesly srovnání, nebo by nás dokonce mohly inspirovat.

Heřman Chromý