Prezidentovo odmítnutí jmenovat tři nové profesory nepřekvapuje. Další tah, kterým se prezident Zeman tentokráte obrátil do naší nedávné
předlistopadové minulosti.

Shledává ji u těchto kandidátů za nehodnou, aby je mohl jmenovat profesory. Činí to ovšem v situaci, kdy jeho polistopadová politická kariéra, včetně té prezidentské se opírala o lidi, pro které dřívější členství v KSČ nebylo jen předpokladem kariérního růstu, ale často také ne bezvýznamnou podporou komunistické ideologie, spojené s fungováním v paralelních komunistických strukturách moci. Tato spolupráce s komunisty-demokraty ze dne na den platila i pro mnohé další polistopadové české politiky, včetně prezidentů Václava Havla a Václava Klause.

Miloš Zeman se v personální politice již za svého působení ve funkci předsedy ČSSD, předsedy vlády obklopoval lidmi, kteří byli ochotni a schopni sloužit jeho politikaření, provázeného pletichami a sbíráním klepů na své oponenty. Dnes si k němu vybírá nejen minulost takových osobností jako byl Ferdinand Peroutka, ale jak se ukazuje, hodí se mu k tomu i právo prezidenta jmenovat profesory, přestože zároveň tuto kompetenci prezident Zeman odmítá nebo právě proto. Těžko tedy věřit, že by mu šlo o hluboký, zásadový pohled na to, čemu by vedle odborných kvalit a výběrových podmínek měli noví profesoři, nové elity - oficiálně státem uznané - dostát.

Dalo by se říci, škoda dalších slov na adresu prezidenta Zemana. Jsou spíše vodou na jeho mlýn, která zviditelňují jeho bohorovně povznesený prezidentský majestát.

Stranou ovšem v této další zemaniádě zůstává ona předlistopadová minulost, kterou si prezident Zeman účelově posloužil. Předlistopadová minulost duchovního, vzdělávacího, spolkového a společenského života, jeho možností a podmínek, který spíše než aby se kvalitativně rozvíjel, se utápěl v povinné masové politice s nepřehlédnutelnou kontrolní rolí tehdejší komunistické ideologie a jejích represivních složek.

Prošli jsme jí všichni více či méně poznamenaní. Neměli bychom se před ní schovávat a považovat ji za mrtvou historii. Zdaleka ještě ne. Procházíme a budeme ještě nejméně dvacet třicet let procházet jejím dozníváním, což je důležité pro ty, kteří tuto dobu nezažili: její těžkou depresivní atmosféru polopravd a lží, ponižujícího mlčení, propagandistických příkazů a zákazů, beznaděje a strachu, v přetrvávajícím sevření nesvobody.

Tím spíše, že nastupující polistopadové generace o bytí svobody, jak jsem se tu o něm před několika dny v předchozím příspěvku pokusil psát, budou muset usilovat (ne-li, bohužel, bojovat) i dnes.

Není tedy od věci, zdali je na jejich životní profesi a dráhu připravují lidé nejen odborně zdatní. Ale také lidé, kteří o naší společné komunistické minulosti mohou důvěryhodně vypovídat a varovat před jejím opakováním, i když pro mnohé z nás jde o vyrovnání se s vlastním selháním.

Je to zároveň důležité svědectví pro nastupující generace, před které předstupujeme. Svědectví vypovídající nejen o samotné povaze naší minulosti, ale rovněž o naší mravní síle. Důležité pro naši připravenost čelit nevyzrálé a často bezzubé demokracii a jejímu nepřebernému a vyššímu počtu nástrah než za komunistů, které namnoze lehkovážně považujeme za samozřejmosti svobody, ačkoli se svobodou nemají nic společného.

Přístup každého z nás a našeho svědomí jak se s komunistickou minulostí a našimi životními osudy a postoji v ní vyrovnat, de facto odráží, jak jsme na tom s demokracií každý osobně, a jak silné (pravdivé) je naše vědomí svobody. Zde sebelepší zákony, lustrační osvědčení, soudní satisfakce nepomohou, pokud se toto osobní vyrovnání nestane součástí naší každodenní přítomnosti, respektive nezapadne v profesní rutině, nepotlačí je nové úlitby v kariérní honbě za úspěchem.

Všeobecná nechuť či pohoršení, proč bychom si komunistickou minulost měli připomínat, a k čemu že nám bude vyrovnávání se s ní užitečné, které v této poslední zemaniádě také zazněly i z akademické obce, vyvolávají spíše obavu, zdali obstojíme v dalších nelehkých zkouškách demokracie a svobody.

To, co kolem proběhlo a stále probíhá na Ukrajině, a co pro ni a Evropu představuje putinovská politika a pro svět islámský stát a mezinárodní terorismus, má totiž mnoho společného s posvátnou fanatičností a krutou jednoduchostí komunistického a fašistického myšlení a jejich totalitních systémů. Mám za to, že zemaniády nás od nich neochrání.