O důsledcích, vyplývajících ze Závěrečné zprávy britské justice, resp. soudce Roberta Owena, která vraždu Alexandra Litviněnka, bývalého důstojníka FSB RF (Federální služba bezpečnosti Ruské Federace) připisuje Kremlu a Putinovi osobně, se rozepisuje ruský novinář a publicista Leonid Radzichovskij.

„Z právního pohledu samozřejmě neplynou žádné důsledky. Za prvé, uplatnění právních nároků vůči úřadující hlavě státu je téměř nepravděpodobnou záležitostí. Za druhé, samotná formulace ´pravděpodobně schválil´ neznamená vyvození dalších právních aktů. Z čehož jasně vyplývá, že Britové nemají žádné důkazy, že byl vydán příkaz k zabití Litviněnka. Ani takový nemůže existovat, protože podobné příkazy, pokud se vydají, tak ústní cestou. A v souladu s touto formou, ani nařizující, ani vykonavatelé takového příkazu, nikdy nepřipustí, že by kdy existoval.

Nicméně se logicky nabízí, že v lékárnách se polonium neprodává, navíc neexistují žádné osobní motivy ani u Lugového, ani u Kovtuna, proč by měli zabít Litviněnka. Kromě toho, jak potvrzuje britská strana, polonium, kterým byl zavražděn Litviněnko, mohlo být vyrobeno pouze
v průmyslových podmínkách. A jediným výrobcem polonia v Rusku, je Federální agentura
pro atomovou energii Rosatom.

Z výsledků britského vyšetřování Putina nepolije ani horko, ani studený pot, a fakticky ne příliš ´přikrášlí´ jeho reputaci na Západě. Pravda, Putinova reputace je tam i bez toho natolik ´dobrá´, že ji zpackat ještě více, je obtížné.

Obecně platí, že politické vraždy jsou něčím banálním, samozřejmým. Prakticky všechny velké státy jsou do nich zapojeny. Američané zabíjejí teroristy na území cizího státu, Izraelci zabíjejí teroristy na cizí půdě, a nejen oni – je to běžná praxe. Ale veškeré paralely s Litviněnkem končí tím, že Litviněnko nebyl žádným teroristou, ale politickým soupeřem.

Z pohledu Ruska jej můžeme považovat za pomlouvače, zrádce zájmů FSB, ale nikoli za teroristu. Měřítky naší doby nelze takovou vraždu ničím ospravedlnit. Ale podle standardů devatenáctého a první poloviny dvacátého století se jedná o banální záležitost: zrádce, který utekl a pomlouvá,
a proto není divu, že byl zabit. Dnes však na Západě ve vztazích k politickým nepřátelům a zrádcům neplatí takové podobné praktiky, přestože se padesát až šedesát let praktikovaly.“

Leonid Radzichovskij dále uvádí: „V případě vraždy Litviněnka nejsou pro mě osobně tím hlavním nepřímé důkazy proti Putinovi a vedení FSB a těm, kteří si ji objednali, ale skutečnost, že britská vláda nechtěla, aby se případ Litviněnka dostal před soud. Proto dělala všechno možné, aby se případ uzavřel a nedošlo k dalšímu zhoršení vztahů s Ruskem. Litviněnko je pro britskou vládu – nula. A nikdo, pokud to není krajně nezbytné, nechtěl s Ruskem, které je konec konců - jak jinak - velkou zemí, ničit vzájemné vztahy.

Nehledě ale na to, přesto jedna obyčejná žena, jedna z miliónů poddaných britské královny, včerejší emigrantka, - řeč jde o vdově po Litviněnkovi, byla schopna žalovat britskou vládu a dosáhnout v tomto případě veřejného slyšení a veřejného verdiktu. Jedné ženě se podařilo dosáhnout krajně nevýhodného soudního verdiktu z pohledu britských orgánů moci. To je pro mě z celého případu to nejzajímavější. Tak funguje britská vláda. Ne vždy vláda může rozhodnout, co a jak má být. Jedna jediná osoba může dosáhnout toho, co britská vládu nechce.

V tom spočívá podstatný rozdíl mezi Ruskem a Velkou Británií. Ne v tom, že ruské zvláštní služby organizují politické vraždy, stejně jako dříve britské služby, které tyto praktiky opustily před padesáti lety. A není třeba padat do mdlob, že vláda zabíjí své politické oponenty v zahraničí. Skutečnou propast mezi Ruskem a Británií představuje skutečnost, že v Ruské Federaci je, myslím, nemožné, aby jedna osoba žalovala u ruského soudu vládu, Putina a v zásadní politické otázce vyhrála případ, v němž mimo jiné dosáhla toho, že vzájemné vztahy mezi oběma zeměmi se zhoršily.

Nicméně si nemyslím, že vztahy mezi Ruskem a Británií jsou mnohem horší, natož aby se ještě zhoršily. Ani Británie, ani Rusko nemají takový zájem. A v Rusku tento skandál určitě vytrubovat nebudou – v dané situaci si nemohou dovolit nové skandály.

Kromě toho znění verdiktu britského soudu je natolik nepříjemné pro ruské vedení, že připomínat a opakovat ho dokola v informačním prostoru, byť nadáváním britské vládě, není rozhodně v zájmu Kremlu. Postoj Kremlu k tomuto případu je jasný: několikrát zanadávat a držet hubu. Samozřejmě, že bude uložen do archívu pod složku ´nezapomenout a připomenout´, ale nyní se konat nic nebude, dokonce ani hlasitě nadávat se nebude“, končí svou úvahu Leonid Radzichovskij.

http://nv.ua/opinion/radzihovsky/delo-litvinenko-chto-grozit-putinu-92830.html (Očima bez hranic)