Tábor smrti v Letech, jak se zdá, ani po oceněníhodném rozhodnutí vlády učinit z něho důstojné pietní místo zbavené odéru vepřína a neúcty k mrtvým, kteří zde dlouhá desetiletí leží, nedá stále spát.

Proč ne, je toho určitě hodně napravovat, zvláště když se na této tragické postupné likvidaci lidí podíleli iniciativní čeští zřizovatelé a vykonavatelé protektorátních úřadů. Žlučí mi ovšem pořádně vždycky hne, když se evidentní smrt několika stovek lidí a nejméně dalších dvouset tisíc v koncentračních táborech začne bagatelizovat a zpod poťouchlého rádoby historického přístupu vyplave, že vlastně za jejich smrtí žádné politické a rasové zázemí neexistuje. A obloukem se zamíří k vepřínu a jeho zrušení a s prezidentovými výroky za zády se konstatuje, že na nich není vlastně nic ke kritizování.

Připojuji proto velmi stručnou rešerši dat o postavení Romů v nacistickém Německu a co předcházelo Letům. Ne že by to nebylo známé, ale jak se ukazuje, je třeba si to připomínat.
I když u mne jsou to emoce, které se ve vždycky ozvou, když si pročítám jména dětí, které
v Letech zahynuly. Některé se v táboře smrti dokonce narodily. Bylo jich 30 a žádné z nich nepřežilo. Tomu nejmladšímu bylo šest dní. Nejstaršímu z dětí, které do tábora přišly se svou rodinou, nebylo tehdy ještě ani dvanáct let.

Spory o tom, jestli to byl koncentrační tábor nebo jen kárný, pracovní tábor, ustupují do pozadí. Nebo vystupují ještě s větší naléhavostí, jak to bylo možné, že lidé v těchto tedy jen v uvozovkách nápravných zařízeních zde byli zlikvidováni, nebo umřeli vyčerpáním, hladem a nemocemi. Tím spíše, že nešlo o koncentrační tábory. Absurdní otázka. Pro mne to byl a zůstává v každém případě tábor smrti. Pro některé Romy v té tragické době pouze odklad smrti, která je dostihla po transportech v koncentračních táborech.


Pojem rasové hygieny

V roce 1905 zavedl tento pojem v Německu Alfred Ploetz, který byl také jedním ze zakladatelů Spolku pro rasovou hygienu. Počet členů v prvních dvou desetiletích 20. století rostl a rasová hygiena se postupně stala všeobecně uznávanou součástí německých lékařských věd. Počátky německého výzkumu Cikánů sahají k Alfredu Dillmanovi, bavorskému vládnímu úředníkovi, který založil v roce 1899 v Mnichově Informační službu o Cikánech, později přejmenovanou na Říšský úřad kriminální policie pro boj proti cikánskému zlořádu.

V roce 1933 založil Říšský ministr vnitra „Odborný poradní výbor pro populační a rasovou politiku“ jehož členem se stal i Ploetz. Tento výbor měl za úkol radit nacistům s prováděním
a prosazováním právních předpisů týkající se rasové eugeniky a s tím souvisejících problémů.

V roce 1936 z podnětu ministerstva vnitra založil roku 1936 Dr. Robert Ritter hlavní nacistickou instituci zabývající se výzkumem Cikánů. Ta se o rok později etablovala jako výzkumné pracoviště pro rasovou hygienu a biologii obyvatelstva Říšského zdravotnického úřadu ministerstva vnitra. Ritter a jeho spolupracovníci publikovali o cikánské otázce mnoho článků
a navrhovali řešení cikánské otázky. Za pomoci genealogie, otisků prstů a antropometrických měřítek se Ritterův tým snažil sestavit zevrubné seznamy veškeré populace s cikánskou krví
a určit míru jejich rasové čistokrevnosti.

Ve svém výnosu nazvaném Boj proti cikánskému zlořádu z roku 1938 tvrdil Heinrich Himmler, že Cikáni smíšené krve jsou ke kriminalitě nejnáchylnější, a požadoval, aby policie zaslala výsledky sčítání všech Cikánů ústřednímu říšskému úřadu.

Norimberské zákony

Takzvané Norimberské zákony byly hromadně vyhlášeny na Říšském sněmu NSDAP v Norimberku dne 15. září 1935. Jedná se o zákon o říšské vlajce (Reichsflaggengesetz), zákon o říšském občanství (Reichsbürgergesetz) a zákon o ochraně německé krve a německé cti (Gesetz zum Schutze des deutschen Blutes und der deutschen Ehre).

Zákon o říšském občanství rozčlenil obyvatele Německé říše na státní příslušníky a na říšské občany. Podle § 1 tohoto zákona byl „státním příslušníkem ten, kdo náleží do ochranného svazku Německé říše a je jí za to zvláště zavázán“. Státními příslušníky byli obyvatelé Říše, kteří byli tzv. krve cizí (artfremden Blutes). Podle nacistické ideologie se národy dělily na národ německé krve (deutsches Blut), což byli pouze občané Říšské říše německé národnosti, národ příbuzné krve (artverwandten Blutes), což byli např. Francouzi, Italové, Češi, atd., a na národy cizí krve, což byli příslušníci ras, kteří nebyli s rasou německého národa nikterak příbuzní, např. židé, Japonci, Číňané, černoši, apod. Státní příslušníci byli vyloučeni z možnosti volit a být volen, zastávat čestné úřady a veškeré funkce, které jsou podmíněny státním občanstvím. Z toho tedy vyplývá, že státní příslušníci byli vyloučeni z veškerých politických a jinak významných funkcí.

O něco později nacistická teorie dospěla a utvrdila se v tom, že Romové nemohou být užitečnými členy lidské komunity - z různých důvodů. Norimberský zákon 1935 stanovil rozšíření právě o tuto skupinu, kde Židé už dávno figurovali na seznamu. Stalo se tak o dva roky později. Romové byli definováni jako druhořadí občané, a tudíž subjekt k deportaci do koncentračních táborů. Dokonce se tak přihodilo už v roce 1936 a po roce 1939 byli už němečtí a ostatní (ze zemí okupovaných Německem) Romové posíláni po tisících do židovských ghett v Polsku, a to do měst Varšava, Lublin, Kielce, Rabka, Zary, Siedlce a dalších.

První deportace se týkaly německých Romů, asi 30 000 jedinců, kteří byli deportováni ve třech vlnách - 1939, 1941 a 1943. Ti, co byli v manželství s německým občanem, byli vyjmuti
z deportace, ovšem museli být sterilizováni (vykastrováni), taktéž i jejich děti starší 12 let.
Romové byli vyhlazováni v Dachau, Mauthausenu, Ravensbrücku a dalších táborech.
V Sachsenhausenu byli dokonce podrobeni speciálním experimentům, které měly potvrdit odlišnost jejich krve od německé. Byli to ti samí doktoři, kteří kdysi zkoumali taktéž černé zajatce války.

Romské ženy byly často pokusnými hračkami pro nacistické mediky, kteří je mimo jiné sterilizovali, aby z nich učinili naprosto bezcenné, ponížené lidské bytosti neschopné reprodukce.

Při tom všem Romové patřili mezi ty „šťastnější"; v Bulharsku, Řecku, Dánsku a Finsku byli ušetřeni. Nějakou dobu stával v Auschwitzu cikánský rodinný tábor, ovšem dne 6.8. 1944 byl zlikvidován, někteří Romové byli deportováni do německých továren na nucené práce, ale zbylých asi 3 000 žen, dětí a starců bylo posláno do plynových komor.

Žádné přesné statistiky o likvidaci evropských Romů neexistují, některé studie uvádějí 500 000
až 600 000 obětí, většina z nich nalezla smrt v plynových komorách Auschwitzu. Ostatní prameny uvádí věrohodnější údaj o 200 000 Romech povražděných během holocaustu.

LETY

1927 (14. 7.) Československá vláda vydala zákon o potulných Cikánech, který umožňoval uplatňovat na kočovné a v omezené míře i na usedlé cikánské obyvatelstvo zvláštní policejní soupisy, vydávaní cikánských legitimací a kočovnických licencí a některé další administrativní postupy. Ustanovení zákona a k němu se vztahujících prováděcích nařízení zůstala dlouhou dobu v platnosti i po okupaci českých zemí nacistickým Německem.

1939 (17. 10.) Říšský kriminálně policejní úřad vydal výnos, na základě něhož provedla kriminální policie v říši soupis všech Cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem kočujících osob starších 6 let a zakázala jim opouštět jejich "derzeitigen Aufenthaltsort" do deportací, plánovanych bud' na území Protektorátu Čechy a Moravy, nebo na území Generálního gouvernementu. Soupis byl proveden podle tajných oběžníků 25. - 27. 10. 1939.

1939 (30. 11.) Protektorátní ministerstvo vnitra vydalo výnos, podle něhož se museli všichni kočovní Cikáni do 2 měsíců usadit a zanechat dosavadního způsobu života. Novým výnosem 13.2.1940 ministerstvo svým podřízeným úřadům nařídililo, aby se s veškerou energií postaraly
o trvalé usazení Cikánů a podávaly o jeho průběhu pravidelné zprávy.

1940 (10. 8.) Byly zřízeny kárné pracovní tábory v Letech (o. Písek) a v Hodoníně (o. Blansko),
do nichž byli mj. zařazováni Cikáni, kteří údajně neuposlechli zákazu kočování nebo se sice usadili, nejevili prý však ochotu k práci a dopouštěli se různých trestných činů.

1941 (10. 10.) Na poradě nejvyšších nacistických funkcionářů u R. Heydricha bylo přijato rozhodnutí o zřízení terezínského ghetta a současně byl projednáván návrh na odsun protektorátních Cikánů na okupované území Lotyšska, kde měl být pro ně v Rize zřízen tábor podle vzoru koncentračního tábora v Sachsenhausenu.

1942 (9. 3.) Protektorátní vláda vydala nařízení o preventivním potírání zločinnosti, podle něhož mohla kriminální policie uvalovat vazbu na zločince a dále na tzv. asociály, mezi kterými byli uvedeni výslovně Cikáni. Policejní preventivní vazba se vykonávala ve sběrných táborech, na něž byly přeměněny původní kárné pracovní tábory v Letech a v Hodoníně a dále bývalé donucovací pracovny v Praze-Ruzyni, Pardubicích a v Brně.

1942 (29. 4.) Kriminální ústředna v Praze a kriminální oddělení policejního ředitelství v Brně vypravily do koncentračního tábora první transport asociálů. Celkem těchto transportů odjelo čtrnáct a byli do nich zařazováni také Cikáni a Cikánky.

1942 (2. 8.) Na místě dřívějších sběrných táborů v Letech a v Hodoníně byly zřízeny cikánské tábory, do kterých byli i s rodinami dodáváni Cikáni, vzatí do policejní preventivní vazby nebo
s předpoklady pro uvalení této formy věznění.

1942 (3. 12.) Z cikánského tábora v Letech byl vypraven do koncentračního tábora v Osvětimi I. transport asociálů, ve kterém bylo 16 vězňů a 78 vězeňkyň.

1943 (7. 5.) Z cikánského tábora v Letech a z Moravy bylo přivezeno 847 osob, z nichž bylo zapsáno 434 v evidenční knize mužů a 413 v evidenční knize žen. Téhož dne se pokusili o útěk Jan Daniel (Z-4836), Jaromír Daniel (Z-1051), Antonín Holomek (Z-4809), Štěpán Holomek (Z-4808) a Čeněk Vrba (Z-4831). Pět prvních uprchlíků bylo chyceno hned 7.5.1943 a Čeněk Vrba až 14.5.1943. Všichni byli zastřeleni 22. 5. 1943.

1943 (5. 8.) Cikánský tábor v Letech byl oficiálně zlikvidován. Bylo v něm po dobu jeho existence internováno 1319 vězňů včetně 30 dětí, které se narodily uvězněným matkám. Z tohoto počtu zemřelo celkem 327 mužů, žen a dětí.



Za všechny zdroje a odkazy, z nichž jsem čerpal, s radostí uvádím aspoň dva. Patří k studentům
z polistopadové generace absolventů Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

https://is.muni.cz/th/325912/pravf_m/Diplomova_prace.pdf (Kateřina Nováková)

https://is.muni.cz/th/216019/pravf_m/diplomka_komplet.pdf (Hana Chrastinová)