Úvaha nad dnešní situací na Ukrajině.




Velmi často se nyní potýkám v jednotlivých odpovědích na síti podle mne se stereotypy nejrůznějších smýšlení než s věcnými argumenty, nad nimiž si stýskám, a snažím se je v příspěvku analytičtěji pojmenovat.


Zjednodušení - živná půda propagandy

Je dobré, že panuje aspoň shoda o tom, že ruští hrdlořezové a jejich zvěrstva v Putinově válce na Ukrajině nepatří do 21. století, tím méně do Evropy. Azov, Pravý sektor, pojmy, kterými se ospravedlňuje tato válka, nejsou argumenty jednoznačně černé nebo bílé. Představují několik set let starou historii Ukrajiny, Ruska, Polska, Osmanské říše a dalších sousedních států a územních sporů mezi nimi, nejméně od dob Kyjevské Rusi. Zjednodušení jsou dnes živnou půdou každé propagandy. Nejen té ruské.


„Rusko musí být zničeno“, častý nesmysl, kterým se ruská propaganda snažit hájit své invaze, včetně té poslední na Ukrajině. V novodobých ruských dějinách se Rusko se ničí samo. Bohužel. Aktuálně jeho ekonomika a zdroje přírodního bohatství odhadované nejméně na 50 let dopředu a výnosy z něho, byly a jsou nepřetržitě věnovány a soustředěny na budování vojenského průmyslu. Komunismus v bolševickém Rusku stál více než 30 let na práci otroků v gulazích a na obyvatelstvu, které v tomto nesvobodném režimu žilo jako v táborech nucených prací pod terorem a diktátem jedné hrůzné represivní ideologie.


Mimo Moskvu, Petrohrad a další velká města

Každodenní situaci Rusů a ostatních národů, mimo Moskvu, Petrohrad a další velká města, která se v životní úrovni, nikoli systému a jeho ideologie, odlišují od ostatního území Ruska, sleduji zblízka na rodině a početném příbuzenstvu žijícím v Rusku. Základní věci v infrastruktuře, zdravotnictví, sociální politice se téměř nehnuly dopředu. Svoboda projevu, cestování, podnikání jsou kontrolované a korumpované Putinovou oligarchickou věrchuškou pod dozorem všemocné FSB (Federální služba bezpečnosti), bývalým KGB (Výbor pro státní bezpečnost). Technologický komfort stojí a padá se západním progresem a jeho vývojem.


Vše ostatní, včetně myšlení se dostává do problémů při prvním hlubším styku se Západem, neřku-li při kritické sebereflexi. Ono zničení Ruska, které je často slyšet právě z Ruska, souvisí s absencí elementárních civilizačních vymožeností či předpokladů, které se dostávají jen ruské oligarchii a jejich dětem, které se na Západě trvale usazují. Jedná se ale o velmi úzkou vrstvu, rozhodně užší než ona bývalá šlechtická z dob carů, která byla více vzdělaná a inspirovala se v Evropě nejen vojensky.


Přehlížení Putinova režimu a jeho zločinné politiky


Nordstream I. a II. - projekty svázané s mocenskou Putinovou politikou Ruské federace vyjevují svou pravou vyděračkou podstatu. Jejich cena i v našem českém případě znamená pro putinovsky orientovaný režim páté kolony, Nemysleme si, že demokraté typu Hamáček, Klaus, Babiš, Zeman a další by takový režim nevítali. Vždyť pod ním - prosovětským, a v poslední jeho fázi s ruskou armádou v Československu, prožili celý život. Nakonec jej i podporovali a podporují posledních více než 30 let. A to jmenuji jen ty, jejichž jména se na sociální síti nejčastěji objevují. Bohužel, nejsou jich jednotky, ale spíše stovky.

A obdobné typy smýšlení, které provázejí Okamurovu stranu a také Babišovo hnutí, představují nezanedbatelnou část společnosti, jdoucí ruku v ruce s přehlížením Putinova režimu a jeho zločinné politiky. Toto ohrožení české společnosti a polistopadové demokracie zevnitř je naivní a dlouhodobou iluzí těch, kteří si myslí, že se lze s Putinovou politikou domluvit, natož dohodnout. Jak vidíme, ruská jurisdikce si nechala
v roce 2020 schválit Dumou, že je to ona, která určuje, co je mezinárodní právo, co jsou mezinárodní konvence a tak a podobně až do dnešních smutných a neuvěřitelných detailů a důsledků z toho plynoucích.

Za jakou je to cenu, to bývalým východním satelitům Moskvy jasně říká poslední válka ruského agresora na Ukrajině a jeho podmínky, které nejenom nás chtějí bezpečnostně vrátit před rok 1997, tedy před vstup České republiky do Severoatlantické aliance a Evropské unie.

“Urputné jedno-názorové“ euroatlantické jednotě se mnozí u nás na síti posmívají. Nepřiznávají si ovšem, že tento posměch v sobě skrývá absenci kritické sebereflexe, kterou nové členské státy procházejí,
a která je v Ruské federaci zapovězena pod trestem hrozby vězení. Ano, bývalé země Východní Evropy, takzvané moskevské satelitní státy, se ještě neodpoutaly od své bývalé historie plné nacionalistických ambicí
a předsudků. Stejně jako západní Evropa se klíží při prvním vážnějším náznaku diskomfortu života, na jehož pohodlí si zvykla. Nemá totiž pod kůží onu tragickou zkušenost bývalých zemí sovětského bloku.


Mrtvá historie a čím dále tlustší čára

Západním elitám vyčítám nikoli absenci této zkušenosti, ale její dodnes hlubší či hluboké nepochopení. Stejně jako pozdější naše generace, poznamenané Mnichovem v roce 1938 a sovětskou invazí o třicet let později, tyto události dnes považují za mrtvé, za kterými je třeba učinit tlustou čáru.

Stačí si zalistovat v historii československého státu 20. století. Dodnes se v ní motáme a neseme si historicky genetické mentální poškození. Tyto události spolu s únorovým převratem v roce 1948 znamenaly tvrdý zásah, podepisující se na sebevědomí a identitě českých a moravských zemí a Slovenska, respektive čechoslovakismu nového stupně státnosti. Státnosti, která se po roce 1918 ne vždy dokázala srovnat s třímilionovou německou menšinou. Státnosti, zatížené zápasem o českou emancipaci, o kterou po skončení českých království usiloval český národ tři sta let. Aby ji po roce 1945 řešil odsunem Němců a po listopadu 1989 zredukoval v roce 1992 na česko-moravsko-slezskou zemi.

Bohužel, v novodobé historii Československa v případě Mnichova zradil appeasement západních států, v případě srpna 1968 komunistické elity v čele s A. Dubčekem, J. Smrkovským, o L. Svobodovi ani nemluvě. Vše ostatní zvládla tehdy Husákem řízená, federalizace, ve skutečnosti zdánlivě měkčí, pokračující komunistická normalizační totalita. Ta však v případě nesouhlasu s ní znamenala celoživotní poznamenání, v horším případě represe a vězení s doživotním postižením rodin vězněných.

Kdyby Ruská federace byla svobodná

Stejně jako nyní v Rusku si nelžeme do kapsy, že by se v dnešním autokratickém režimu a oligarchické podobě Ruské federace, územně ne již tak velké jako byl bývalý Sovětský svaz - dal tento stav překonat během několika generací. Rozpad SSSR (Svaz sovětských socialistických republik) znamenal, že obdobný autoritářský systém se kopíruje v Kazachstánu, Arménii, Ázerbájdžánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu. Totéž, ne docela jako v uvedených bývalých sovětských republikách, platí pro Gruzii, která se musela vzdát Abcházie a Jižní Osetie. Rusko s Putinem čeká jen rozklad anebo ještě tužší represivní poststalinistická ideologie řízeného státu.

Kdyby totiž Ruská federace byla svobodná, Rusko by přestalo v dosavadní podobě existovat. Následovalo by osamostatnění dalších ruských republik z celkového jejich počtu 22. Jako jsou například, Čečensko, Dagestán, Tatarstán a další republiky, v nichž ruská menšina nedosahuje 50 % a počet obyvatel přesahuje aspoň jeden milión. I ony více či méně skrytě by se rády vymanily z ruského vlivu a područí Ruské federace, včetně těch nejzápadněji se nacházejících sousedních zemí Běloruska, Moldavska a samozvané Podněsterské republiky. Obroda Ruska se počítá podle mne - ne na desítky let, ale na jedno století.

Před touto planetou stojí další jiné, neméně důležité, ne-li důležitější existenciální problémy související s půdou, ovzduším, vodou a jejími surovinovými zdroji. Nezastaví-li se Rusko ve válce směrem na Západ
a nevykročí-li bez Putina z jeho slepé uličky obnovy ruské imperiální moci, hrozí světu jaderná eskalace jako důsledek anachronického odkazu geopoliticky rozdělovaného světa. A nejen to. Výše naznačené problémy ohrozí naše bytí na této planetě možná ještě dříve a hlavně nečekaně, než jsme si dnes schopni uvědomit jejich alarmující stav a fatální nebezpečí, které v sobě skrývají.

Psáno pro facebook.