K článku pana Jiřího Paroubka „Zavlečou Česko do války?“

Takový defétismus a ignoraci našich smluvních závazků se Severoatlantickou aliancí bych od expremiéra České republiky a bývalého předsedy ČSSD pana Paroubka nečekal. Je v tom i kus osobní zbabělosti schovávat svůj názor za názor „pokojného občana, který zde nechce vojska cizího státu natrvalo umístěna“, místo konstatování základních skutečností, mezi něž patří především naše členství v Severoatlantické alianci. Nebo si pan Paroubek představuje toto členství jako dobročinný spolek, v němž si každý může dělat, co chce? Nestačí, že jsme se dosud nevyrovnali se svým členským závazkem příspěvku dvou procent do rozpočtu NATO, že jsme nedůstojně vycouvali z nabídky umístit na našem území radarové základny, které Senát schválil 49 hlasy ze všech 81 přítomných v listopadu 2008? Aby v březnu 2009 Topolánkova vláda stáhla smlouvy k radaru ze Sněmovny, protože neměla k ratifikaci většinu, a poté úřednický kabinet Jana Fischera ústy ministra zahraničních věcí Jana Kohouta oznámil, že vláda smlouvy týkající se radaru, do Sněmovny nepošle.

Nestačily ani výbuchy muničních skladů ve Vrběticích, do kterých byli zapojeni důstojníci ruských tajných služeb. A nestačí ani dnes, že prezident Putin ve svých posledních podmínkách k zahájení jednání s Ukrajinou, nejenže neustoupil ani o píď od svých agresorských a teroristických manýrů, s nimiž “anektovala“ Ruská federace alias zelení mužíci v roce 2014 na Ukrajině Krym, a v roce 2022 přepadla Ukrajinu, kterou nadále do dnešních dnů bombarduje. Nehodlá se vzdát ukrajinských území, která okupuje,
a podmiňuje mírové jednání dalším “požadavkem“, že se Ukrajina nestane členem nejen NATO, ale také Evropské unie.

Ze strany Putinovy politiky se jedná o další nestydaté zastrašování jaderným potenciálem, kterého se Ukrajina v roce 1994 na základě Budapešťského memoranda vzdala všech svých jaderných zbraní výměnou za bezpečnostní záruky Ruska, Spojených států amerických a Spojeného království. Bezpečnostní záruky, které si Rusko představuje jako omezenou svrchovanost a okleštěnou politickou vůli nejen Ukrajiny, ale i dalších postsovětských republik rozhodovat o svém politickém a hospodářském vývoji. Nadále diktuje Ruská Federace svou politickou vůli ekonomicky závislým zemím jako je Bělorusko, Moldavsko, Arménie, Gruzie, polarizuje a zvyšuje mezinárodní politické napětí v zoufalé snaze udržet si zbídačelé trosky bývalého sovětského impéria. Potvrzuje to také poslední skutečnost, že na území Běloruska byl přesunut raketový systém Iskander, který může nést i atomové hlavice. Ale i dlouho podceňovanou skutečnost, že obavy z ruského postsovětského imperialismu nebyly a nejsou liché. S příchodem prezidenta Putina a jeho pláčem nad rozpadem Sovětského svazu jeho imperiální ambice ovládly Podněstří v Moldavsku, Abcházii a Jižní Osetii v Gruzii. A nyní kulminují na Ukrajině.

Členství schválila a souhlas se zapojením ČR do Severoatlantické aliance vyslovila Poslanecká sněmovna 154 hlasy ze 192 přítomných poslanců v dubnu 1998. Proti přistoupení|
k Washingtonské dohodě hlasovalo tehdy 38 komunistů a republikánů. Všichni zástupci stran demokratické pravice a sociální demokracie hlasovali pro vstup do NATO.

A pan Paroubek zvedá prst, že za této situace, respektive poslední Putinovy eskalace mezinárodního napětí, která hrozí vypuknutím jaderného konfliktu, jsou čeští občané zastrašováni a dehonestováni za svůj nesouhlas s vojenskou smlouvou se Spojenými státy. A to přesto, že má tato smlouva v případě jaderného konfliktu preventivně chránit bezpečnost České republiky.


Občanům jejich názor ale nikdo nebere. Od pana Paroubka se podle mne jedná o zákeřný a neospravedlnitelný cynismus, když píše, že „Nastal čas na protestní akce proti této smlouvě.“, místo aby upozornil občany, kteří to dosud nepochopili, že Česká republika je (zaplať pánbů) stále členem NATO.

A na potutelně neadresnou otázku položenou panem Paroubkem: „Zavlečou Česko do války?“ Ne, pane expremiére, my už ve válce s Putinem jsme. A to hodně dlouho a “zásluhou“ jeho politiky. S jadernou výzbrojí za zády a propagandou o nepřátelském a zvrhlém nacistickém Západu, před kterým chce Putin spasit svět. O co však mu jde nejvíce, udržet se zuby nehty u moci jako každý tyran dvacátého a jednadvacátého století, kteří v něm dosud vládli, nebo ještě vládnou. Ruská Federace se obrodí, až se osvobodí od putinismu, staronového ruského, či chcete-li stalinistického imperialismu a nabídne Západu jiný než Putinův nedůvěryhodný, autoritářsko-teroristický, represivní, nedemokratický režim.