Předchozí dva příspěvky o domech plných bolesti a legislativních změnách připravených Ministerstvem zdravotnictví přinesly obraz pouze části problémů, se kterými se potýká péče o chronicky nemocné seniory a lidi se zhoršenou soběstačností v České republice. Je to jen část problémů, ale v téhle oblasti zdaleka nejsou jen problémy, jsou tam hlavně lidé. Ti kteří potřebují péči, a ti kteří ji poskytují a zajišťují. Ti všichni se nacházejí v nedobře nastaveném a podfinancovaném systému. Někteří rezignovali, další nechtějí a jiní se neumí s tímhle systémem potýkat. Vznikají potom odstrašující případy nekvalitní péče, které se tradují. O dobrém se tolik nemluví, protože se „to“ jaksi předpokládá, i když poskytovat dobré služby v systému, který nefunguje a je dlouhodobě podfinancovaný, opravdu není vůbec jednoduché.
Bylo nebylo – je není. Povím vám jednu pohádku, ale moc veselá nebude. Bude to špatná pohádka. V zemi jsou zámky plné starých a nemocných lidí nebo lidí s těžkým zdravotním postižením, zámky staré i zámky nové. Říkají jim domovy se zvláštním režimem a některým domovy pro seniory. Domovy to často nejsou. Jsou to ústavy. A protože je hodnota historické malby někdy nad hodnotou důstojnosti člověka, velké místnosti jsou nebo ani nejsou přepažené a pět i více lidí tu sdílí svůj společný život s ostatními, až do konce, který je ale blízko.
Začnu otřepanou tezí, ale dále se budu držet faktů. Kvalita a úroveň kultury lidského společenství, národa či státu, se neprojevují tím, jak se mají bohatí a mocní (i když o ně se nejvíce zajímají média). Kvalita a úroveň kultury lidského společenství se projevují tím, jak se daří znevýhodněným, chudým, křehkým a omezeným nemocí, duševním stavem či situací (i když o ně se zpravidla média nezajímají a mocní a bohatí místa jejich odloučení zpravidla nenavštěvují).