Podle názvu tenhle příspěvek s tématem mého blogu (stáři) nesouvisí, ale oslí můstek se přece najde. Na stále četnější otázky o tom, jak nejlépe stárnout, odpovídám, že je důležitá hlavně přiměřená duševní i tělesná aktivita (a tak dále). Nu, a abych nebyla jen teoretikem, rozhodla jsem se, že zvýším množství pohybu – svého. Vzhledem k tomu, že jsem byla po celý život spíše sportovním antitalenten, byla moje volba vcelku jednoduchá.

Cyklistika. Od počátku prázdnin jezdím častěji na kole, o víkendech, ale také ve všední den. Někdy do práce, někdy z práce, občas obě cesty , záleží to na počasí a na dalších okolnostech, zejména překonání vlastní lenosti, ale vcelku pravidelně několikrát týdně na kole jezdím, a to hlavně po Praze, protože bydlím i pracuji na okraji města, v místech od sebe vzdálených něco přes dvacet kilometrů. Moje červencové zkušenosti jsou zvláštní. Mnoho dojmů je příjemných, objevuji nová místa, kterých bych si z auta nevšimla. Časné ráno či pozdní odpoledne mění kouzlo okolní krajiny a zbytků přírody. Pečlivě jsem prozkoumala veškeré možnosti a nastudovala cyklostezky v okolí, a to prakticky i teoreticky. Praha totiž na první pohled, pokud po ní jezdíte autem, vypadá jako město pro cyklisty stvořené a cyklistům přátelské. Všude vidíte červeně či jinak označené a vymalované pruhy pro cyklisty a spoustu žlutých cyklistických značek.

Vedou tu i cyklistické okruhy. Jedním z nich je Pražské kolo - trasa, která vede z mého bydliště téměř do práce. Sláva. Radovala jsem se trochu předčasně. Cesta je sice vyznačená, ale její velká část vede po silnici, a to velmi frekventované s kamiónovou dopravou. Několikrát jsem také zajela do centra Prahy, kde jsou ty vymalované cyklostezky. A tak jsem zjistila, že pruhy pro cyklisty jsou barevně vyznačené a nacházejí se zpravidla tam,kde by cyklista mohl bez větších problémů jet po normální rovné silnici. Jakmile se blíží křižovatka, pruh pro cyklisty se náhle ztratí – bez náhrady a varování, ústí přímo pod kola aut. Navrhuji obohacení již bohatých cyklistických značek o pokyn kromě „cyklisto, sesedni z kola“ „cyklisto zde vysublimuj“.

Budu to ještě zkoumat, ale můj předběžný dojem zní: po Praze se moc na kole jezdit nedá – nebo dá, ale ne moc bezpečně, natož zdravě. Začíná mi docházet, proč jsou namalované pruhy pro cyklisty zpravidla bez cyklistů na rozdíl třeba od vídeňských nebo kodaňských cyklostezek. Opravdu se tedy nelze příliš divit lidem, zejména těm starším, že kolo ve svém všedním životě příliš nepoužívají, i když by tak asi rádi činili.

Další mou zkušeností je, že na mě prakticky při každé delší červencové cestě někdo řval nebo mě napomínal (to první platí zejména o řidičích druhé zejména o městských policistech). Zřejmě cyklisté v provozu vadí. Já se snažím silničnímu provozu co nejvíce vyhnout, ale úplně to možné není. To jsem už vysvětlila výše. Jedu pomaleji než auta, která v hustém provozu samozřejmě někdy zdržuji. A tak slýchám věru různé věci znějící z otevřených okének aut. Zpravidla takhle hulákají mladí muži. Pozoru hodný (nikoli pozoruhodný) fenomén. Slýchám i různá slova, která sice sama nepoužívám, ale která jsou u nás zejména v dopravě tak frekventovaná, že mě jejich vyslechnutí již ani nijak zvlášť nevyvede z míry. Vždycky si v duchu říkám cosi o nezvádnuté hladině testosteronu. Také jsem vyslechla několik napomenutí od městských policistů, kteří nelenili, aby mě upozornili, například že se po silnici kolo nevede - i když tam právě skončila cyklostezka a musela jsem sesednout, abych nespadla pod auto. Mnoho lidí se ale chová mile a vstřícně, zejména chodci, kteří chápou, že jedu tak, abych je neohrozila, a v pohodě se na stezku všichni vejdeme.

Snad brzy přestane pršet a budu moci pokračovat i v srpnu. I přes to, co jsem popsala, je cestování na kole fajn. Jen by opravdu mělo být i v Praze aspoň trochu bezpečnější. Až se mě bude někdo ptát, jak zdravě a aktivně stárnout, budu přece jen pro jistotu doporučovat chůzi a plavání.