V posledních měsících se občas diskutovalo o dlouhodobé péči, diskuse se ale často soustředila na otázku možné finanční spoluúčasti a zpravidla záhy ustala. Ministr zdravotnictví a ministr práce a sociálních věcí deklarovali ve společném memorandu vůli domluvit se právě v oblasti dlouhodobé péče, tedy na onom problematickém „pomezí“ péče zdravotní a sociální. Snad je to určitý příslib zlepšení, domnívám se s opatrným optimismem….

Jen abych upřesnila, o co se jedná či mělo by se jednat: Dlouhodobá péče je péče o lidi, jejichž soběstačnost je omezena zpravidla v důsledku chronického onemocnění či jiného závažného stavu. Tito lidé potřebují jak zdravotnické služby, zejména ošetřovatelskou péči (protože jsou nemocní), tak i služby ostatní, kterým u nás říkáme sociální, ale se „sociální“ situací vůbec nesouvisejí, protože se jedná o různá technická opatření a hlavně o dopomoc ve všech možných situacích denního života. Většina těchto lidí, ale nikoli všichni, jsou lidé vyššího věku. Jedná se například o lidi po těžkých cévních mozkových příhodách, poraněních mozku. To jsou zpravidla mladší lidé. Ve vyšším věku se pak jedná o velkou skupinu lidí s demencí a jinými neurodegenerativními stavy, dále o multimorbiditu a křehkost vysokého věku (a další tzv. geriatrické syndromy). Problematika těchto lidí je zjednodušeně řečeno „příliš zdravotní“ pro prostou sociální péči a „příliš dlouhodobá“ pro naši zdravotní péči. A tito lidé, jejich rodiny a všichni další, kterých se to týká, se ocitají v jakémsi prapodivném území nikoho.

Velmi vítám snahu problematiku dlouhodobé péče řešit a chtěla bych věřit, že se to skutečně podaří. Můj optimismus je ale opatrný z toho důvodu, že pamatuji již mnoho let, kdy odborné společnosti předkládaly různé návrhy, koncepce, odborníci touto dobrovolnou činností v zájmu věci strávili mnoho hodin a dnů. Veškeré tyto podklady pak byly přepracovány do podoby, která v praxi naprosto nevyhovovala. Například zákon 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších změn. Tento zákon obsahuje také ustanovení o „dalším pobytu ve zdravotnickém zařízení ze sociálních důvodů“. Jedná se o pobyt, kde kterému již nejsou zdravotní důvody. Tento institut velmi dobře odpovídá potřebám lidí, kteří v době hospitalizace například přišli o byt (a jsou tu tedy sociální důvody), nikoli však potřebám lidí, kteří jsou dlouhodobě nemocní, jak uvedu dále.

V současné době probíhá kontrolní akce Všeobecné zdravotní pojišťovny ve většině smluvních zařízení, ve kterých dochází k dlouhodobým hospitalizacím, jedná se o léčebny pro dlouhodobě nemocné, o psychiatrické léčebny a podobně. Na základě revizí dokumentace z minulých let a jejího posouzení revizními lékaři jsou některé pobyty pacientů označeny za „pobyty ze sociálních důvodů“ a léčebnám hrozí, že budou muset vrátit pojišťovně statisícové či několikamilionové částky. Je to trochu rána z čistého nebe, protože pojišťovna průběžně tyto léčebny financuje, opakovaně zde prováděla kontroly, o dlouhodobých hospitalizacích tedy ví, její revizní lékaři se o řešení jednotlivých případů dlouhodobě hospitalizovaných pacient pacientů nikterak nezajímali. Nyní se tedy pohled rázem změnil a přicházejí sankce. Zdůvodnění provázejí „odborná stanoviska“ revizních lékařů, například, že „dozor nad zmatenými klienty“ (citace ) může zajistit sociální zařízení…. Před dvěma lety po skandálech týkajících se kvality péče v některých léčebnách slibovali všichni zúčastnění zlepšení. Nedošlo k němu. Došlo pouze k novým sankcím a dalšímu znevýhodnění již tak zoufale znevýhodněného segmentu služeb následné a dlouhodobé péče.

VZP nedávno rozeslala dopis ředitelům zdravotnických zařízení a vydala veřejné prohlášení, že to není ona (VZP), kdo limituje pobyt lidí v léčebně na tři měsíce. To bylo podle mého názoru překvapivé ale jasné nabádání, že dlouhodobé pobyty v léčebnách jsou možné a legitimní a veřejnost toto prohlášení mohla pochopitelně přijmout jako jasný signál, že VZP dlouhodobé pobyty podporuje. Těžko potom pacienty propouštět zejména když neexistují navazující služby v domácím prostředí.

Pojišťovna nyní argumentuje tím, že pacienti měli v léčebnách dále pobývat podle zákona o sociálních službách „ze sociálních důvodů“. Sama vím, že to není dosti dobře možné, protože jsme se snažili již počátkem platnosti zákona tento institut respektovat a využít v praxi, prozkoumat zda je možné takto postupovat. Prakticky není, a dále uvedu jen několik z mnoha praktických obstrukcí.

Musím na tomto místě zdůraznit, že sama nejsem přítelem dlouhých hospitalizací ve zdravotnických zařízeních. Již v roce 1992 navrhla naše odborná společnost v materiálu „Úkoly a cíle české geriatrie“ členění služeb pro seniory na služby akutní a následné geriatrie a dlouhodobé péče. U nás v zařízení například dlouhodobé pobyty nemáme, protože můžeme pacientům nabídnout domácí péči i asistenci, a to díky podpoře ze strany městské části v Praze 8, takže u nás jsou další služby v domácím prostředí.

V našem zařízení se snažíme o komplexní posouzení stavu ihned po přijetí pacienta, a to ve spolupráci: lékař, sestra, fyzioterapeut, sociální pracovník, podle potřeby psycholog či ergoterapeut. Na základě tohoto postupu jsme vcelku schopni se vyjádřit k soběstačnosti a potřebě dalších služeb – a také poskytnout velmi slušné podklady k posouzení potřeby příspěvku na péči, který je jedním ze zdrojů financování sociální hospitalizace. Dokážeme také stanovit poměrně přesně hranici „čistě zdravotní“ a další péče. To je nám a našim pacientům ale k ničemu, protože „šetření“ podle zákona pro účel poskytnutí příspěvku na péči provádí sociální pracovník (často bez adekvátní kvalifikace), a to v domácím prostředí. Ani sociální pracovník s patřičnou kvalifikací ale neumí zhodnotit soběstačnost pacienta, tomu se nikde neučí.

Samo přiznání příspěvku trvá (u nás v Praze) 3-4 měsíce a jeho výsledek je nepředvídatelný, protože rozhodující posudkový lékař nemusí přihlédnout a zpravidla nepřihlíží k odbornému nálezu (který bychom byli ochotni dodat). V praxi to tedy znamená, že člověka, u něhož předpokládáme stabilizaci stavu, bychom museli poslat na pár dní domů, tam ho navštíví sociální pracovník, který tam vyplní dotazník o stavu, kterému nerozumí, potom bychom ho museli přijmout zpět a čekat cca 3-4 měsíce, zda bude přiznán příspěvek, ze kterého by se pobyt částečně financoval v tzv. „sociální“ části. Ve zdravotní části je pak zapotřebí vykazovat všechny provedené výkony po 5 minutách (čtete dobře), tedy: indikace výkonu, provedení výkonu, dokumentace výkonu. V praxi dochází k tomu, že lékaři i sestry píší a na vlastní péči moc času nezbývá. Navíc komplexní ošetřovatelskou péči můžeme těžko takto rozkouskovat, to se týká třeba péče o lidi s demencí, kde jsou jednotlivé výkony prakticky neuchopitelné, a přesto se jedná o velmi odbornou a náročnou záležitost.

To je technická stránka věci. Dále jsou tu další lahůdky. Například platí, že zařízení musí žádat každoročně o dotaci na sociální služby – a výše dotace je výsledkem ryze subjektivního rozhodování a není na ni nárok. Zařízení je také povinno podrobit se inspekci sociálních služeb, když poskytuje sociální služby. A zde jsou mé zkušenosti velmi pestré, zejména díky alzheimerovské společnosti. Zažila jsem inspekci služby pro pacienty s těžkou demencí, kdy bylo inspekcí správním opatřením vytknuto a uloženo vytvořit smlouvy tak, aby jim „klienti“ (s těžkou demencí) rozuměli. Jiná inspekce požadovala, aby tito pacienti brali léky podle svého rozhodnutí , chodili, kam uznají za vhodné– a podobně. Když se poté dostali inspektoři do samotného styku s pacienty s demencí , začala absurdní hra, kterou si dodnes moji spolupracovníci kratochvilně a dosti škodolibě přehrávají a nevím proč jí říkají „na-lic-ka-a-na-ja-roš-ku“ : Patlavá arogance v marné snaze se s pacienty domluvit, neodbornost a neschopnost jakékoli komunikace s nimi a obracení se v naprosté bezradnosti výhradně na pečující.

Takovéto a ještě lepší neználky by tedy musela zdravotnická zařízení přijmout, aby je „inspektovali“, demonstrovali nad nimi svou moc tím, že by je zvali „k vypovídání“ (citace) před svou komisí, nesmyslně je ponižovali hloupými a neodbornými argumenty a ještě dále jim zabraňovali v již tak dost těžké práci. Jak je to finančně? Pokud se vše sečte – i po získání všech zdrojů v optimální míře, což je málo pravděpodobné, by léčebny získaly méně peněz než za „zdravotní“ hospitalizaci. Divíme se jim, že tento institut nevyužívají? Odpovězte si sami. Já jen podotknu, že jsem nezmínila ještě další závažné bariéry, například pobyt člověka neschopného udělit informovaný souhlas a podobně, povinnost velmi obšírně a časově náročně vykazovat data, a to metodologicky zcela zcestným způsobem, takže data jsou k ničemu a jsou zcela nedostupná, dále o nutnost rozdělit úvazky všech ošetřujících i u jediného pacienta „sociálního pobytu“ na oddělení a tak dále. To je však nad možnosti tak krátkého článku.

Institut dalšího pobytu ze sociálních důvodů tedy absolutně selhal, nic nenahradil, nakonec se ani nejedná o „sociální“ pobyt . Ti lidé jsou nemocní, dlouhodobě, potřebují dlouhodobou péči , doma a pokud to tam nejde, tak v instituci – a jsme opět u dávného problému, který se snad nyní bude konečně řešit zákonem o dlouhodobé péči. Snad, pokud bude mít podporu politiků a veřejnosti. Snad půjde o vytvoření funkčního systému ... Nezdá se mi ale, že by tenhle problém někoho zajímal, i když si stále myslím, že postoj k těm nejslabším je jedním z důležitých projevů kultury společnosti.