Byla to jedna z hlavních zpráv pátečního ranního zpravodajství. Dvojnásobný vrah Roubal odsouzený na doživotí se soudí o svá práva na podporu zdraví a zdravotní pomůcky, žaluje snad zdravotní pojišťovnu, to jsem už přesně neslyšela, zahlédla jsem jen růžolícího dobře živeného člověka, který je za pozornosti kamer a v pohodě eskortován k soudu. Člověka, který podle téže zprávy zabil dva lidi tak, že je svázal do kozelce a nechal pomalu umírat. Zpravodajství znovu opakovala i tyhle detaily. Strašná smrt. Středověký způsob popravy. Jsem odpůrcem eutanázie, to jsem již deklarovala. Platím dost vysoké daně a z nich také na to, aby obdobní lotři nebyli zabíjeni, ale mohli svůj promrhaný život dožít mimo naši společnost. Nechci o nich vědět už ale dále vědět, nechci znovu a znovu slyšet, čeho tak strašného se dopustili, protože si to jako lékařka dost dobře a živě dokážu představit ve všech fyziologických a anatomických detailech a mrazí mě z toho.

Vrah se tedy soudí, že nedostal kvalitní dietu při diabetu a že si nemohl koupit elastické punčochy na křečové žíly. Ani jedno ani druhé nemá zásadní význam. Možná to mohl už kdosi usoudit zdravým rozumem, aniž by došlo k soudu. To nevím, protože příslušné předpisy a poměry neznám. Velmi dobře znám však jiné situace, kterým by asi média v kulturní zemi měla věnovat pozornost. Když už se věnují zejména a někdy téměř výhradně skandálům, uvedu opravdový skandál, který ale kupodivu nikoho nezajímá. Lidé, kteří žijí v zařízeních sociálních služeb pro seniory (tzv. domovech pro seniory a domovech se zvláštním režimem), platí ze svého důchodu a příspěvku za pobyt a služby v těchto zařízeních. Dle zákona jim musí zůstat několik stovek „kapesného“ na své drobné potřeby. Protože však stále nefunguje systém dlouhodobé péče a ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí se zatím efektivně nedomluvila, dochází k tomu, že z tohoto „kapesného“ si lidé musí platit či připlácet také na zdravotní pomůcky a léky a hradit další nutné poplatky, které souvisí s poskytováním zdravotní péče. Na rozdíl od výše uvedeného případu se jedná o zdravotní pomůcky a léky, které zpravidla velmi nutně potřebují, protože v těchto zařízeních žijí zpravidla lidé s velmi závažnými chronickými onemocněními. Mnozí již nemají příbuzné. Nu, a tak na potřebné léky či pomůcky prostě nemají.

Zatímco zhruba 10% pacientů s demencí, kteří žijí doma, je léčeno moderními léky, v domovech pro seniory to je jen asi 1%. Moderní léčba osteoporózy je tam téměř raritní, takže jsou ohroženi a trpí zlomeninami a chronickými bolestmi, na jejichž léčbu také nemají, protože i léky na bolest jsou drahé. Mám pokračovat? Nestačí ani tohle na skandál? Pokud ne, tak jdu dále: zdravotní pojišťovny, které proplácejí v mnoha oborech opakované, nadbytečné či zcela zbytečné výkony, se v těchto zařízeních handrkují o každou korunu. Na podávání léků prý není zapotřebí sestra. Pacient s těžkou demencí, který musí být krmen prý „sám polkne“ a proto není sestry třeba. Pojišťovna přijde na kontrolu a strhne zařízení peníze i za tuto základní péči. Zařízení jsou na rozdíl od lobby nemocnic zpravidla ve vyjednávání slabá a stávají se tak snadnou kořistí ctižádostivých a často v oboru nevzdělaných revizních lékařů, kteří se tu beztrestně brousí své ostruhy.

Ministři zdravotnictví a ministr práce a sociálních věcí podepsali nedávno memorandum o spolupráci, které by mělo přinést zlepšení spolupráce mezi těmito úřady a také situace i zařízení pro seniory a dlouhodobě nemocné, a hlavně lidí v nich žijících. Zatím se ale zdá, že takto deklarovaná vůle ministrů je pohlcována byrokracií jejich úřadů i zdravotních pojišťoven. Snad se projeví v praxi a životě. Musí to být ale brzo, protože mnozí obyvatelé těchto institucí, na rozdíl od zdravím kvetoucích vrahů, se té doby už nemusejí dočkat. A soudit se nemohou, protože na rozdíl od vrahů na to nemají peníze ani síly.