O stáří se začalo v poslední době trochu více hovořit. Vlastně nikoli o přímo o stáří, ale v souvislosti s důchodovou reformou hlavně o důchodech a „důchodcích“. Z obrazu, kteří nám prezentují média a o kterém hovoří politici by se mohlo bohužel zdát, že stáří je jen dobou důchodu a staří jsou ti, kteří jen přijímají své důchody, které jim společnost vyměří a podle momentální možnosti a nálady ve společnosti o vždy o trochu navýší.

Chtěla bych ale připomenout, že stáří je hlavně normálním obdobím života. Normálním hlavně pro ty, kteří budou mít to zdraví a štěstí… Co jiného si však všichni přejeme nad každou sklenkou moku a při každé trochu slavnostnější příležitosti – než zdraví a štěstí. Nu a když zdraví a štěstí máme a dožíváme se díky němu v průměru daleko vyššího věku než všechny předchozí generace, najednou tu máme potíž. Stárnutí společnosti najednou vidíme jako problém. Pomyšlení, že zestárneme také my sami zatlačujeme ve svém vědomí až kamsi dozadu až tam, kde vlastně skoro není. Média nás v tomto klamu neruší a prezentují nám raději (s čestnými výjimkami) obraz naší mladé, dravé, rychle, „značkové“ a někdy trochu nepochopitelné společnosti.

V tomto obraze se staří lidé vyskytují epizodicky jako oběti násilí a zneužívání, okradené či obelstěné různými podvodníky – ale nejčastěji jsou prezentováni právě jako oni „důchodci“. Moje maminka si v době, když krátce po odchodu do důchodu získala nějaký nový úřadní doklad, posteskla „Není to tak snadné. Celý život pracuješ, vzděláváš se, o něco usiluješ - a najednou Ti tam napíšou jenom: důchodce.“ Starší lidi vlastně tímto označením odsouváme někam pryč ze života nás „aktivních“, „produktivních“ lidí. Zdá se mi, že naši společnost, která klade důraz na rychlost (neblahé výsledky toho vidíme v současné době například na našich silnicích), stáří trochu zdržuje. Ke své škodě nejsme schopni vnímat přínos toho, že tu nyní žijí dvě či tři ale daleko více generací, které si mohou nejen předávat své zkušenosti, ale také se vzájemně kultivovat.

V naší praxi se setkáváme například s lidmi mladšího seniorského věku, kteří pečují o dvě předchozí generace. Mnozí ale také pomáhají s vnoučaty či dokonce pravnoučaty. Vzájemná pomoc generací je jednou z možností, jak se může naše společnost nejen zvládnout negativní aspekty stárnutím ale naopak ještě vytěžit z aspektů pozitivních. Mezigenerační solidaritou bychom proto neměli chápat pouze zátěž odvodů do systémů důchodového, daní a pojištění, ale jako vzájemnou pomoc generací. Ta u nás existuje, ale nedokážeme ji dostatečně ocenit.

Z různých zpráv médií i různých výroků (politiků) by se mohlo zdát, že stáří přináší jen negativní věci: přicházejí zdravotní obtíže, ztráty blízkých, smyslové poruchy, člověk je pomalejší. V současné době se přednosti stáří skutečně hledají těžko, ale troufám si říci, že jsou a není jich málo:

Má –li člověk to štěstí (a dostatek zdraví), že se dožije vyššího věku v dobré kondici, bývá platným a významným členem pracovního týmu. V současnosti je již obecně známo, že nejúspěšnější jsou právě pracovní týmy složené jak z mladých tak ze starších pracovníků. Jsou úspěšnější než týmy složené jen z mladých „rychlých a výkonných“ jedinců. Proč tomu tak je? Stáří přináší také určitou zkušenost, schopnost odstupu a reflexe, ucelenou znalost a pochopení systémů a směrů, které v minulosti vedly či nevedly k úspěchu, trpělivost. To přináší pracovním týmům zcela jasné výhody.

Ve vyšším věku mnoho lidí (troufám si říci, že více než lidí mladých) vnímá, že jsou nejakým způsobem přece jen omezeny nejen možnosti, ale také potřeby. Staří lidé jsou sice pomalejší, ale zase tolik nespěchají. Neženou se stále za něčím tak, jako většina mladých. Častěji si také daleko lépe vystačí s tím, co mají k dispozici. Stačí jim to lépe než mladým. Dokáží ocenit drobnosti, nenechají se tolik zlákat různými pozlátky, nebaží již tolik po věcech nebo po moci.

Seniorskou problematiku nelze redukovat pouze na otázku důchodů či ústavů (tak jak se u nás zatím zcela chybně děje). Patří sem zejména postavení seniorů ve společnosti, uznání jejich přínosu, otázky výchovy a vzdělávání, mediální prezentace seniorské problematiky, přizpůsobení služeb také potřebám seniorů, seniorské módy, dopravy, prostředí ...Tedy nikoli jen to, co si myslíme, že potřebují jacísi „oni”, ale to co bude užitečné nám všem (budoucím seniorům).