O jednom trochu divném výročí.
Je tomu téměř přesně deset let od doby, kdy vyšla ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví pod číslem jednacím OZP/20365/98 č.12 „Koncepce následné lůžkové zdravotní péče“. Velmi dobře se na to pamatuji, protože jsme tomu nedokázali zabránit, přestože jsme za Českou gerontologickou a geriatrickou společnost absolvovali na Ministerstvu zdravotnictví nesčíslně mnoho jednání a vysvětlování, napsali jsme mnoho dopisů, oslovili jsme mnoho lidí od náměstků po referenty – úplně zbytečně. Obávali jsme se dopadu v praxi – oprávněně.
Marně jsme vysvětlovali, v té době a potom po všechna další léta a s každým nástupem nového ministra či ministryně, že naše populace stárne, že je třeba vytvořit odborné geriatrické služby, diferencované podle potřeb starých pacientů, a to včetně péče akutní, doléčovací a rehabilitační i dlouhodobé. Moderní koncepce geriatrie byla o několik let později projednána a schválena Vědeckou radou Ministerstva zdravotnictví, ale nikdy nebyla uvedena do praxe (ani nebyla zveřejněna v onom výše zmíněném věstníku). Veškeré materiály, které odborná společnost předložila (včetně doporučených standardů pracovišť) skončila přinejlepším někde v archivech. Národní plán přípravy na stárnutí na léta 2003-2007 formuloval rozumné zásady, ty se ale do praxe nepromítly.
Nejmenovaná paní ministryně přišla s nápadem, že pro staré lidi vytvoří levná lůžka. Jaký nápad! Nedala si vysvětlit, že nekvalitní levná lůžka jsou v dlouhodobé perspektivě to nejhorší řešení, a to jak lidsky, tak ekonomicky. Stále do omrzení jsme opakovali, že staré lidi se vyplatí léčit, rehabilitovat, podporovat jejich soběstačnost, vrátit do prostě do života, pokud to jen jde. Zhruba v té době zasedala mezirezortní zdravotně sociální komise, ale její závěry nebyly nikdy přijaty. Nový zákon 109/2006 Sb. o sociálních službách, umožnil „poskytovat sociální služby“ i ve zdravotnických zařízeních, ovšem jen málo z nich to využívá, protože jsou některé zdroje financování jen těžce dostupné a poskytování péče je zatíženo neúnosnou administrativou (vykazování desítek pětiminutových výkonů denně, vytvoření standardů sociálních služeb, které navíc neodpovídají potřebám lidí s chronickým onemocněním, například demencí).
V posledních letech ubyla lůžka i v těch několika málo geriatrických odděleních, která ještě dobře fungovala, jejich přednostové jsou nesmírně unaveni, protože se potýkají s tlaky ze všech stran – s nedostatkem personálu, snahou managementu ušetřit a na „lukrativnější oddělení“ přesunout již tak limitované zdroje, bojují se snahou vlastníků vydělat tam, kde to za současných podmínek není možné jinak než na úkor kvality...
Jsme také o deset let starší. Nadějí jsou mladí lidé, kterých ale stále není v oboru tolik, kolik by bylo zapotřebí. Prosazení každé nové geriatrické ambulance je neskonale těžkým úkolem, protože pobočky pojišťoven nechápou, na co že taková geriatrie může být. Na jednáních s představiteli ostatních oborů nakonec vždy zazní názor například ze strany internistů či chirurgů, cože je to ta geriatrie za výmysl, když o ty „dědečky a babičky“ umí vlastně pečovat všichni. Staří lidé sice nejsou vítanými pacienty, a to zejména, když jsou nesoběstační a chronicky nemocní (tedy „typicky geriatričtí“), ale jsou trpěni, protože kdo jiný by na nadbytečných lůžkách našich nemocnic tak věrně setrvával – ale o tom až jindy.
Nu a tak to tedy máme: nemáme geriatrii (tedy až na čestné výjimky, abych nekřivdila zařízením, kde ji kvalifikovaně provozují), ale máme „následnou péči“, nemocnice následné péče a zejména LDN, „eldéenky“, jak jim přátelsky říkáme. Nechci paušalizovat, mnohá z těchto zařízení se snaží i přes nepřízeň systému poskytovat odborně kvalitní a lidsky důstojnou péči. Některá zařízení ale „chytře“ využila situace a pochopila, že tam mohou pracovat lékaři jakékoli (i „různé“) odbornosti, že jsou to služby natolik žádané a neuvěřitelně levné, že veřejnost promine, když nebudou příliš kvalitní (tedy trochu kvalitní či vlastně úplně nekvalitní), že tam nemusí být ani příliš mnoho personálu - a dále se mi to již ani nechce rozvíjet...
Geriatrie je krásný obor činnosti, pracuje s neuvěřitelným lidským bohatstvím těch, kteří se dožili vysokého věku. Vrací je do života, ale nepřekáží jim v odchodu z něj, pokud je nevyhnutelný. Je ale také nesmírně křehká, právě tak jako ti, se kterými pracuje. Obávám se, že bez pomoci veřejnosti zanikne. Heroická medicína něco tak banálního jako geriatrie zatlačí někam za svůj obzor a za prostředky, ze kterých by bylo možné vytvořit slušná geriatrická oddělení alespoň v krajských nemocnicích, vznikne třeba další kardiocentrum (kterých již máme skoro nejvícev Evropě přepočítáno na počet obyvatel, ale proč nebýt lepší).
Letos tedy máme desetileté výročí oné koncepce – nekoncepce. Na naše slova došlo. Bohužel. Vcelku neúnosné situace v některých zařízeních si začala všímat veřejnost a všimli si jí také novináři. Je to bolestné, ale je to velmi třeba. Je to potřeba také zejména s ohledem na ty, kteří v téhle oblasti pracují dobře, kvalitně, kvalifikovaně a obětavě. Jsem přesvědčena, že jich je většina. Je to potřeba proto, aby se právě oni nemuseli cítit zahanbeni, když se mluví o LDN nebo o následné péči.
Marně jsme vysvětlovali, v té době a potom po všechna další léta a s každým nástupem nového ministra či ministryně, že naše populace stárne, že je třeba vytvořit odborné geriatrické služby, diferencované podle potřeb starých pacientů, a to včetně péče akutní, doléčovací a rehabilitační i dlouhodobé. Moderní koncepce geriatrie byla o několik let později projednána a schválena Vědeckou radou Ministerstva zdravotnictví, ale nikdy nebyla uvedena do praxe (ani nebyla zveřejněna v onom výše zmíněném věstníku). Veškeré materiály, které odborná společnost předložila (včetně doporučených standardů pracovišť) skončila přinejlepším někde v archivech. Národní plán přípravy na stárnutí na léta 2003-2007 formuloval rozumné zásady, ty se ale do praxe nepromítly.
Nejmenovaná paní ministryně přišla s nápadem, že pro staré lidi vytvoří levná lůžka. Jaký nápad! Nedala si vysvětlit, že nekvalitní levná lůžka jsou v dlouhodobé perspektivě to nejhorší řešení, a to jak lidsky, tak ekonomicky. Stále do omrzení jsme opakovali, že staré lidi se vyplatí léčit, rehabilitovat, podporovat jejich soběstačnost, vrátit do prostě do života, pokud to jen jde. Zhruba v té době zasedala mezirezortní zdravotně sociální komise, ale její závěry nebyly nikdy přijaty. Nový zákon 109/2006 Sb. o sociálních službách, umožnil „poskytovat sociální služby“ i ve zdravotnických zařízeních, ovšem jen málo z nich to využívá, protože jsou některé zdroje financování jen těžce dostupné a poskytování péče je zatíženo neúnosnou administrativou (vykazování desítek pětiminutových výkonů denně, vytvoření standardů sociálních služeb, které navíc neodpovídají potřebám lidí s chronickým onemocněním, například demencí).
V posledních letech ubyla lůžka i v těch několika málo geriatrických odděleních, která ještě dobře fungovala, jejich přednostové jsou nesmírně unaveni, protože se potýkají s tlaky ze všech stran – s nedostatkem personálu, snahou managementu ušetřit a na „lukrativnější oddělení“ přesunout již tak limitované zdroje, bojují se snahou vlastníků vydělat tam, kde to za současných podmínek není možné jinak než na úkor kvality...
Jsme také o deset let starší. Nadějí jsou mladí lidé, kterých ale stále není v oboru tolik, kolik by bylo zapotřebí. Prosazení každé nové geriatrické ambulance je neskonale těžkým úkolem, protože pobočky pojišťoven nechápou, na co že taková geriatrie může být. Na jednáních s představiteli ostatních oborů nakonec vždy zazní názor například ze strany internistů či chirurgů, cože je to ta geriatrie za výmysl, když o ty „dědečky a babičky“ umí vlastně pečovat všichni. Staří lidé sice nejsou vítanými pacienty, a to zejména, když jsou nesoběstační a chronicky nemocní (tedy „typicky geriatričtí“), ale jsou trpěni, protože kdo jiný by na nadbytečných lůžkách našich nemocnic tak věrně setrvával – ale o tom až jindy.
Nu a tak to tedy máme: nemáme geriatrii (tedy až na čestné výjimky, abych nekřivdila zařízením, kde ji kvalifikovaně provozují), ale máme „následnou péči“, nemocnice následné péče a zejména LDN, „eldéenky“, jak jim přátelsky říkáme. Nechci paušalizovat, mnohá z těchto zařízení se snaží i přes nepřízeň systému poskytovat odborně kvalitní a lidsky důstojnou péči. Některá zařízení ale „chytře“ využila situace a pochopila, že tam mohou pracovat lékaři jakékoli (i „různé“) odbornosti, že jsou to služby natolik žádané a neuvěřitelně levné, že veřejnost promine, když nebudou příliš kvalitní (tedy trochu kvalitní či vlastně úplně nekvalitní), že tam nemusí být ani příliš mnoho personálu - a dále se mi to již ani nechce rozvíjet...
Geriatrie je krásný obor činnosti, pracuje s neuvěřitelným lidským bohatstvím těch, kteří se dožili vysokého věku. Vrací je do života, ale nepřekáží jim v odchodu z něj, pokud je nevyhnutelný. Je ale také nesmírně křehká, právě tak jako ti, se kterými pracuje. Obávám se, že bez pomoci veřejnosti zanikne. Heroická medicína něco tak banálního jako geriatrie zatlačí někam za svůj obzor a za prostředky, ze kterých by bylo možné vytvořit slušná geriatrická oddělení alespoň v krajských nemocnicích, vznikne třeba další kardiocentrum (kterých již máme skoro nejvícev Evropě přepočítáno na počet obyvatel, ale proč nebýt lepší).
Letos tedy máme desetileté výročí oné koncepce – nekoncepce. Na naše slova došlo. Bohužel. Vcelku neúnosné situace v některých zařízeních si začala všímat veřejnost a všimli si jí také novináři. Je to bolestné, ale je to velmi třeba. Je to potřeba také zejména s ohledem na ty, kteří v téhle oblasti pracují dobře, kvalitně, kvalifikovaně a obětavě. Jsem přesvědčena, že jich je většina. Je to potřeba proto, aby se právě oni nemuseli cítit zahanbeni, když se mluví o LDN nebo o následné péči.