Snad si to jako geriatr a gerontolog mohu dovolit a nebude to bráno jako další vyjádření k věci, k níž se různě vyjádřili snad už všichni. Budu se opravdu držet „svého kopyta“.

Jsme nyní v době, kdy počty nových případů prudce narostly a jsou stále vysoké, zvýšily se počty lidí v nemocnicích i těch, kteří zemřeli, zvýšilo se procento starších lidí. Nyní se ale zdá, že prudký exponenciální nárůst by se snad mohl zpomalit. Doufejme. Řekla bych – aktivně doufejme.

Co je o onemocnění COVID-19 všeobecně známo: je zatím stále nové, nevyzpytatelné, ne zcela probádané. U naprosté většiny lidí probíhá s mírnými, velmi mírnými či téměř zanedbatelnými příznaky. U některých lidí se ale může mít těžší průběh, kdy nemocného pěkně potrápí a na řadu dní či týdnů upoutá na lůžko. Někdy je stav natolik těžký, že dojde k ohrožení života, takže pacient potřebuje technicky a personálně náročnou intenzivní péči (detaily neuvádím, byly mnohokrát prezentované). Riziko těžkého průběhu stoupá s věkem a dalšími zdravotními riziky – to je také všeobecně známo. To jsou myslím všeobecně známé věci, neříkám nic nového a omlouvám se, že je opakuji. Lze je však interpretovat různě. Zkusím vysvětlit proč.

Kdyby to onemocnění nebylo nové, mnoho lidí by mělo imunitu a onemocněli by jen někteří z nás, relativně malá část populace. U některých lidí (viz výše) by nastal těžký průběh, ale byly by to třeba jen jednotky nebo desítky případů, se kterými by se naše skvělé zdravotnictví bez problémů vypořádalo. To naprosto nemyslím ironicky, skvělé zdravotnictví máme, zejména intenzivní a akutní péči ve specializovaných centrech. V nich je adekvátní technické vybavení, vzdělaný personál. Nakonec jsme to viděli v jarní vlně, kdy se naprostá většina lidí i s těžkými formami COVID-19 vrátila zpět do života. O co tedy jde?

Právě o to: COVID-19 je onemocnění nové, náš imunitní systém se s novým typem koronaviru dosud nesetkal. Kdo je vystaven k infekci dostatečné infekční dávce, infikuje se, někteří onemocní (atd viz výše). Nikdo z nás (kromě těch, kteří snad mají určitou imunitu z první vlny) není imunní. Když budeme infekci vystaveni, infikujeme se. Když budeme infekci vystaveni všichni, infikujeme se s málo výjimkami všichni. Když najednou, tak najednou. Nechci tu příliš opakovat již výše uvedené a nesmírně často opakované – že při masivním a rychlém rozšíření infekce v celé populaci se zvýší počty lidí, kteří budou v daný čas intenzivní péči potřebovat. Intenzivní péče pak bude přetížená, tedy ne tolik kvalitní, jak by mohla být při normálním provozu. Nechce se mi pak ani dále pokračovat v úvaze, že by její kapacity nestačily a bylo by třeba zvažovat, koho zachránit a koho nikoli. A platí to i naopak: pokud budou případy těžkých onemocnění přibývat jen pomalu, zdravotnický systém to zvládne. Veškerá opatření tedy směřují, respektive měla by směřovat k tomu, abychom se neinfikovali všichni naráz. Aby se počty infikovaných rozložily do delšího časového období a stejně tak se rozložily i počty lidí, kteří potřebují intenzivní péči. Aby přicházeli postupně v počtech, které naše zdravotnictví stačí kvalitně zvládnout. Že to bude pokračovat minimálně do příchodu vakcíny je nyní již v podstatě zřejmé. Zdá se mi, že to vše bylo mnohokrát srozumitelně vysvětlováno.

Proto můj vzkaz zní: zajistěme společně, aby to vše náš zdravotnický systém zvládnul.

Doporučení a různá ochranná opatření je proto důležité respektovat. Mají význam a samozřejmě jejich dopad by byl ještě větší, kdyby byla prezentována ještě věrohodněji. Tedy kdyby je respektovali i ti, kteří je hlásají. Bylo by dobré, aby ti co doporučují necestovat, sami necestovali třeba na Krétu či do Malagy, a ti kteří přikazují zavřít restaurace, si je sami nenechávali otevřít ani na Vyšehradě. S některými opatřeními lze jistě polemizovat, argumentovat a podle toho by se měla upravit. Ale je třeba je respektovat. Dbát zejména na to základní: na hygienu, dezinfekci, mytí rukou. Omezit osobní kontakty. Pokud jsou nutné, chránit se dostatečným odstupem a nosit roušky či respirátory. Používat rozum a snažit se riziko minimalizovat. Riziko vlastní i riziko těch druhých.

O tom je můj vzkaz starším lidem a jejich blízkým, ale také o tom, že i přes různá opatření je třeba normálně žít. Nebát se, nepropadat strachu a panice – ale chránit se. Nebýt obětí, ale tím, kdo situaci zvládá a třeba pomáhá i druhým. Vždyť mnoho lidí vyššího věku pracuje i ve zdravotních a sociálních službách, obchodech, školách atd. Pokud však starší člověk potřebuje pomoc, neměl by se bát se o ni říci a nestydět se ji přijmout, pokud je nabízena. Vyvarovat se rizikových situací - třeba zbytečně nechodit do obchodů, když existují dovážkové služby atd. Koronavirus není fantom ale biologický materiál. Na rozdíl od jarního období nyní již dost dobře víme, jak je možné se efektivně chránit. Tím myslím, že se buď od infekce uchráníme nebo alespoň budeme minimalizovat virovou nálož, aby eventuální onemocnění nepropuklo tak silně.

Sociální kontakty bychom měli zachovat – ale změnit jejich formu. Máme nyní k dispozici technologie, které nám komunikaci usnadní a umožní nám vídat se s rodinami, i nadále třeba číst vnoučatům pohádky aspoň na dálku. Samozřejmě, není to jako přímé setkání, ale mějme na paměti, že to je přechodné, k překonání téhle těžké doby. Když je naprosto nutné se setkat osobně, tak se pečlivě chránit (i když nás „nikdo nevidí“), nešetřit a používat kvalitní roušky či respirátory – to by mělo platit nejen pro starší lidi a další lidi s vyšším rizikem, ale samozřejmě také pro jejich rodinné příslušníky a blízké, kteří je eventuálně přijdou navštívit. Je mnoho různých dalších forem pomoci a kontaktů, dokonce nová přátelství na dálku byla navázána právě v kovidové době, která určitě nepřináší jenom ztráty. I starší lidé pomáhají a mohou pomoci. Nejen věcně a pracovně, ale i vlídností a slušností, vstřícností k ostatním. Nejsou oběťmi ale parťáky v téhle složité době. Společně to prostě musíme zvládnout a překonat - a v tom nám všem věřím.