Nedávno jsme si o přestávce na jednom semináři povídali se zahraničními kolegy. O různém, samozřejmě, ale také a hlavně o situaci v našem oboru, o změnách zdravotnických a sociálních služeb.

Jeden finský kolega říkal, že se jejich gerontologii a geriatrii daří docela dobře, zejména v poslední době. Politikové si velmi rychle uvědomili, že jsou staří lidé velmi citliví na změny ve zdravotnických a sociálních službách, ty jsou pro ně důležité, protože jsou zárukou dobré či alespoň uspokojivé kvality života v případě nemoci nebo nesoběstačnosti, a ty přicházejí (jak je všeobecně známo) s vyšším věkem častěji. Staří lidé jsou všude v Evropě početnými a ukázněnými voliči, říkal. Jejich politikové si to již uvědomili. Opatření (zejména ve zdravotnické či sociální oblasti), která by byla namířena proti seniorům nebo kterých by se senioři obávali, nejsou již politicky průchodná.

Nizozemský kolega konstatoval, že u nich má nyní geriatrie podporu („konečně !“ zdůrazňoval). Francouzská kolegyně zase hovořila o letitých snahách zlepšit péči o lidi s demencí, nyní mají další Plán Alzheimer (ten předchozí disponoval 16 miliony euro, ten nynější bude mít k dispozici desetkrát tolik). Rakušanka hovořila o tom, že se otázka dlouhodobé péče o seniory stala jedním z velmi aktuálních témat posledních voleb. To samé bylo v Norsku, kde otázku kvality péče o seniory zvedla sama Gro Harlem Brutlandtová a zabývala se jí poté většina deníků...Přitom Norsko věnuje svým seniorům, ale také chronicky nemocným již tradičně a dlouhodobě značnou pozornost.

Také v Česku jsme už měli skandály s tímhle tématem, a to přímo letos v létě. Vše nakonec vyznělo nějak do neurčita, vše nakonec jen více znechutilo ty zbývající, kteří u nás v oboru geriatrie či sektoru dlouhodobé péče pracují - a nemají to vůbec jednoduché. Tím naprosto nechci říci, že je vše v pořádku. Naopak. Je to velký problém. Problém způsobený dlouhodobým nezájmem, podceňováním odborným i finančním. Problém, který se nedá redukovat jen na „kauzu LDN“, ale který se týká obcí, zajištění zdravotnických a sociálních služeb v obcích, funkčnosti primární zdravotní péče, podpory pečujících rodin, propojení zdravotnických a sociálních služeb, diferencování a odborné podpory následné a dlouhodobé péče, zajištění specializované geriatrické péče, vzdělání zdravotnických pracovníků v problematice geriatrie, výuky geriatrie na lékařských fakultách..... to vše je třeba řešit, do ničeho z toho se zřejmě našim politikům nechce. Ale nejen politikům, abychom byli korektní.
Proč tomu tak je a jaké jsou další souvislosti.

Nechuť řešit „neakutní“ a „medicínsky nezajímavé“ situace prolíná celé naše zdravotnictví a celou naši současnou medicínu. Týká se na jedné straně prevence, na druhé straně doléčení, rehabilitace a dlouhodobé zdravotně sociální péče. Je to důsledek neblahé kombinace fenoménu „Nemocnice na kraji města“ a přílivu moderních technologií našeho mladého kapitalismu a výkonového financování našeho zdravotnictví, které vlastně přetrvává v historických paušálech nemocnic až do současné doby. Nákladné a technologicky náročné výkony jednak lékaře baví (rozsvěcí operační a intervenční sály) a jednak dobře „plní“ ony paušály nemocnic. Dochází tedy k tomu, že se výkony provádějí i tehdy, kdy je jejich přínos velmi sporný.... to je však téma pro jinou diskusi. Nebudu ani diskutovat o prevenci a jejím podcenění, o nákladech na kardiologickou péči, počtu kardiocenter a akutních výkonů, kde jsme na světové špičce – a o zdraví srdce a o výsledcích péče, kde už to zdaleka tak slavné není. Tím se budou možná zabývat i jiní. Možná.

Pokud tedy zdravotnictví vyčerpá možnosti pacienta léčit a nasytí jeho schopnost absorbovat veškeré moderní výkony a léky, stává se nemocný – paradoxně- „sociálním případem“, a to i když je nadále stejně či ještě více nemocný (ale už jej v podstatě „zaléčit“ nelze, ale je třeba rehabilitovat a ošetřovat) a i když si s ním zdravotnictví v podstatě neví rady. Stává se neatraktivním a nechtěným. Jaké to jsou případy: jsou to například lidé po cévních mozkových příhodách, s následky po nich, jsou to lidé po poranění mozku, ale také ti, kteří trpí některým z degenerativních onemocnění, zejména neurodegenerativních (Alzheimerovou chorobou a jinými onemocněními), samozřejmě pak křehcí staří lidé, lidé s poruchami hybnosti, se sarkopenií, těžkou osteoporózou, lidé za hranicemi „velkých léčitelných diagnóz“ – ale s velkými zdravotními problémy... Lidé a jejich rodinní příslušníci.

Výše uvedené stavy už naši heroicky orientovanou medicínu nebaví, označení „sociální“ znamená, že tito lidé by již neměli zatěžovat naše slovutné zdravotnictví svými problémy, že je prostě nezajímají, že budou propuštěni domů nebo odsunuti kamsi, kam už náš zdravotní systém ani dohlížet nechce, protože jej to nebaví. Nakonec jediným záchytným bodem, kam jsou tito lidé nakonec přesouváni a kde se jim snaží zajistit alespoň určitou zdravotní péči, jsou ony skandalizované „LDNky“, zařízení, která již léta trpí nezájmem systému, nedostatkem financí, nedostatkem personálu, nemožností adekvátní diferenciace péče, odborného růstu pracovníků (na což jsme mimo jiné pana ministra upozorňovali již v létě nikoli tohoto, ale minulého roku – a na odpověď čekáme dosud).

Kde můžeme čekat změnu: Myslím, že nejprve je třeba říci, odkud jej čekat nelze: nemůžeme jej čekat ze strany lékařské veřejnosti a ani ze strany veřejnosti akademické. Lékaři jsou u nás po léta vzděláváni tak, aby se orientovali na akutní život zachraňující medicínu, vybírají si odborně a komerčně zajímavé obory. Když se lékařů zeptáme, co preferují, budou zpravidla (i když samozřejmě výjimky existují) preferovat situace, kde lze relativně snadno a efektně léčit, uzdravit – před situacemi, kdy je to namáhavé či možné jen obtížně a pomalu. Navíc zdravotnictví je systémem, který umí absorbovat v podstatě jakékoli množství prostředků, vždy a každému můžeme provádět úžasné výkony a vyměňovat orgány, vylepšovat znovu a znovu. Proč by se tyto prostředky měly vynakládat „jen“ na jakési ošetřování, rehabilitování nebo jen zachování kvality života lidí, kde už žádný závratný efekt nevidíme – a nebo těch, kteří si už podstupovat invazivní výkony ani nepřejí? Vždyť jedna transplantace (byť s pochybným efektem) je daleko zajímavější než vylepšení prostředí na jednom oddělení dlouhodobé péče ( i když to stojí zhruba stejně). Takže medicína odděluje své heroické zrno od nezajímavých plev, které označuje jako „sociální“, to jsou ti, kteří jsou nezajímaví, nemohou se nebo nechtějí léčit, nebo jejich léčení se z jiných důvodů nedaří. Ti lidé dostanou nálepku „sociální“ i když jsou velmi, velmi nemocní. Ta nálepka znamená, že se s nimi již náš zdravotnický systém nebude příliš zabývat, že budou odsunuti na kolej, kde nám již nevadí, že péče není ani dobrá, ani dostupná, ani.... (na rozdíl od té předchozí skoro světově „špičkové“, kterou se rádi různě chlubíme).

Jak je to s léčebnami pro dlouhodobě nemocné? V létě byly skandalizovány, mnohé bylo kritizováno právem. Mnoho lidí, kteří léta pracují (a je jich mnoho, co pracují dobře) v tomto velmi neuspokojivém systému, se cítilo jako na pranýři. Kritika se ale svezla jen po povrchu celého systému. Nic podstatného se nezměnilo. Jen v „reformním“ návrhu vyhlášky se objevila zmínka o tom, že by vstup do léčebny měl být podmíněn souhlasem revizního lékaře. Nejsem si jista, jestli tam tato zmínka ještě je, ale pravděpodobně ano. To by znamenalo jen další zhoršení dostupnosti...

Již po mnoho let je zcela zřejmé, že zajistit kvalitní služby pro naši stárnoucí populaci je možné jen tehdy, když bude zajištěna návaznost zdravotnických a sociálních služeb. Když budou tyto služby poskytovány podle momentálních a stále se měnících potřeb lidí, a to s využitím možností jejich rodin a s podporou péče v rodinném prostředí. Když bude možné co nejvíce služeb (zdravotnických, sociálních i dalších) zajistit v obcích a umožnit tak starým lidem, aby co nejdéle setrvali doma... Tyto zásady snad nikdo nezpochybnil (protože je snad ani zpochybnit nelze). U nás však je, a to po mnoho let, jeden zásadní problém: rozdělení kompetencí v poskytování služeb mezi dva resorty, schizma zdravotnické a sociální péče. To bylo mimo jiné vidět i na tiskové konferenci, kterou uspořádala 23. září t.r. MF DNES. Přítomní zástupci obou resortů se ani nesnažili domluvit, ministr zdravotnictví hovořil o svých reformách, zástupce MPSV konstatoval, že je v sociálním resortu vlastně vše v pořádku či „alespoň se to den ode dne zlepšuje“. Na zdrcující příběhy, které tam některé rodiny prezentovaly, nereagoval prakticky vůbec nikdo z nich.

11.listopadu jsme uspořádali v hotelu Esplanade další tiskovou konferenci, protože to byl právě rok, kdy paní PhDr. Jitka Gabašová shromáždila podpisy pod peticí za zlepšení zdravotní a sociální péče o seniory v ČR a předala petici do Parlamentu. Byly to také čtyři měsíce od tiskové konference, kterou jsme uspořádali právě ke „kauze LDN“. Zajímalo nás, co se od té doby změnilo, a to jak ve zdravotnictví, tak v sociální péči i ve výzkumu a školství.

Tématem tiskové konference byla rekapitulace stavu v péči o seniory:
- 1 rok po předání petice za zlepšení péče o seniory do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky
- 10 měsíců po schválení Národního programu přípravy na stárnutí na léta 2008-2012 „Kvalita života ve stáří“ vládou ČR
- 5 měsíců po zveřejnění závěrů vládou iniciovaného projektu Kulatý stůl, který upozornil na skutečnost, že péče o seniory je zásadní problém, který je třeba řešit
- 4 měsíce po první tiskové konferenci (11.7.2008) k „aféře LDN“
- 1 týden po konferenci představující „téma Alzheimer“ jako prioritu Evropské unie v rámci francouzského předsednictví

Na tiskovou konferenci se dostavila ministryně MUDr. Džamila Stehlíková a poslanec Evropského parlamentu MUDr. Milan Cabrnoch. Omluvili se: premiér, ministr zdravotnictví, ministr práce a sociálních věcí. Pozvali jsme také předsedu ČSSD, dosud neodpověděl.

Koordinátor projektu Kulatý stůl hovořil o výsledcích projektu, ty nejsou pro odbornou geriatrickou veřejnost překvapující, dalo by se říci, že bychom je dokázali předpokládat, ale uvítali jsme, když k nim dospěli nezávisle i jiní. Kolega Mátl zdůraznil, že „ušetření“ na péči v jednom resortu vede k nárůstu prostředků v resortu druhém („šetříme-li“ na seniorech ve zdravotnictví tím, že ve vysokém věku méně léčíme, vynaložíme více prostředků na dlouhodobou péči a v resortu sociálním). Paní ministryně Stehlíková konstatovala, že Česká republika má dobře zpracovaný Národní program přípravy na stárnutí na léta 2008-2012. S tím lze jen souhlasit. Program je to opravdu dobrý, je jenom problém s tím, že se zatím neplní (stejně jako program předchozí).

Jak je to s problematikou dlouhodobé péče: PhDr. Jitka Gabašová informovala přítomné o osudu petice: Na projednání petice se pověřený poslanec petičního výboru nedostavil, předsedkyně petičního výboru se poté omluvila. Místopředsedové sněmovny zaslali PhDr. Gabašové zdvořilý dopis, že je problematika zajímá a že se jí budou zabývat... od té doby se již nic dalšího nestalo, informovala PhDr. Gabašová na tiskové konferenci.

Rada vlády pro otázky seniorů a stárnutí populace přijala na svém červnovém zasedání zásady dlouhodobé péče, které byly zpracovány ad hoc pracovní skupinou odborníků (Holmerová, Kalvach, Lorman s přispěním dalších). Tato pracovní skupina vyzvala jak Ministerstvo zdravotnictví tak Ministerstvo práce a sociálních věcí (v červenci t.r.) o delegování úředníků, projednání a zapracování těchto zásad do příslušných podkladů. Dosud čekáme na odpověď.

Příspěvek na péči dle zákona 108/2006 Sb., o sociálních službách. V praxi vznikají značné problémy s posuzováním, problémy mají zvláště lidé s demencí, kteří nebývají posouzeni adekvátně svému stavu. Přitom právě příspěvek na péči je důležitým předpokladem pro zajištění služeb, a to včetně služeb ústavních. Navrhované opatření vlády, že bude nejnižší příspěvek (dosud 2 tis Kč) snížen na 800 Kč, považujeme za opatření proti seniorům, jak konstatoval na poslední tiskové konferenci 11. listopadu Jan Lorman. Ministr práce a sociálních věcí poukázal na to, že si lidé za příspěvek na péči nenakupují sociální služby. Na předchozí tiskové konferenci (2.září t.r.) jsme poukázali na skutečnost (na příkladu Rakovnicka), že až ve dvou třetinách obcí neexistují žádné sociální služby (ani základní pečovatelská služba), potom je zcela pochopitelné, že si je lidé nakupovat nemohou.

Česká gerontologická a geriatrická společnost jednala na Ministerstvu zdravotnictví opakovaně a často o problematice vzdělávání v geriatrii a o podpoře geriatrie jako oboru v souvislosti se stárnutím populace. Přestože jsme byli opakovaně ujišťováni, že ministerstvo geriatrii podporuje, není tomu tak. V návrhu „reformních“ předpisů již není geriatrie jako specializační obor uvedena. Přestože mne ještě 1. října ministr zdravotnictví ujistil, že o geriatrii bude ministr jednat se zástupci odborné společnosti a že je zájmem ministerstva vytvořit uspokojivý systém vzdělávání pro geriatrii i dlouhodobou péči, krátce poté byla jednání se zástupci odborné společnosti zamítnuta bez náhrady, z „časových důvodů“ .