„Zdravotní pojišťovny by podle zákonů, které navrhujeme, měly rozlišovat více typů péče, a platit tak léčebnám spravedlivěji. Jiné peníze potřebuje léčebna, která má více chronicky nemocných pacientů, jiné ta, která má více mladších lidí, kteří se z ní vracejí zpět do života.“ ministr Julínek pro MF DNES, červenec 2008.

Když se mne v červenci zeptala paní redaktorka, co říkám výše uvedenému výroku pana ministra Julínka, trochu mne to zaskočilo a řekla jsem, že to snad není míněno ageisticky (ageismus = diskriminace z důvodu věku). Připadalo mi tehdy jasné, že léčebna, která má více chronicky a těžce nemocných, umírajících a nesoběstačných pacientů potřebuje logicky víc prostředků než například léčebna lázeňská nebo některá oddělení psychiatrických léčeben, kde se doléčují či léčí relativně mladší lidé a ti, kteří jsou soběstační a „rychle se vrátí zpět do života“. Že to snad pan ministr ani jinak mínit nemohl.

Dnes si tím už nejsem opravdu tak jistá.

Před necelými dvěma týdny mi rozčileně sdělil jeden z kolegů, který pracuje jako ředitel významné a dobře vedené léčebny, že ministerstvo (ve vyhlášce o úhradách zdravotní péče na příští rok) rozhodlo o navýšení plateb psychiatrickým léčebnám o 13%, ostatním léčebnám včetně léčeben pro dlouhodobě nemocné (LDN) o 7%. Musím se přiznat, že jsem tomu (opět) nevěřila. Nicméně je tomu tak. Už to vím.

V Evropě se zpravidla kapacity velkých psychiatrických léčeben redukují a odborníci se snaží o co největší deinstitucionalizaci této péče, o co nejvýraznější zkrácení nutné doby pobytu a zajištění služeb v domácím prostředí. U nás naopak jsou psychiatrické léčebny (zpravidla zřízené ministerstvem) zařízeními s nejdelší dobou pobytu, a to v průměru neuvěřitelných 82 dní v psychiatrických léčebnách pro dospělé a 75 dní v psychiatrických léčebnách pro děti. V průměru: to znamená od několika týdnů po mnoho let, desítek let...

Průměrná doba pobytu v léčebnách pro dlouhodobě nemocné je sice také dlouhá, ale přece jen významně kratší než u psychiatrických léčeben: 65 dní (u léčeben pro dospělé). Navrhované navýšení úhrady ani nyní nepokryje náklady potřebné na zajištění slušné péče v těchto zařízeních, která přes veškeré výhrady v k nim vznesené jako prakticky jediná přijímají těžce nemocné, závislé a nesoběstačné pacienty.

V letních měsících, kdy se začalo o „aféře LDN“ psát, byla situace v zařízeních následné péče velmi závažná a problematická. Dnes je naprosto kritická. Dále pokračuje odchod kvalifikovaného personálu. Všeobecná zdravotní pojišťovna již uskutečnila neohlášené kontroly téměř ve všech zařízeních tohoto typu. To je jistě správné. Zařízení se však teď obávají výsledků kontrol - zda budou výhradně represivní, jak tomu dosud zpravidla bylo. Pojišťovny již také některým zařízením hrozí sankcemi za nedostatečný počet personálu. Nedostatek personálu bude tedy finančně postižen, to povede k odchodu dalších lidí – a k dalším sankcím v příštím kole, a tak pořád dokola ....až prostě tahle zařízení ze zdravotnictví zmizí. Nakonec o ně (ve zdravotnictví) stejně nikdo nestojí. Že je tady mnoho lidí, kteří vzhledem ke svému zdravotnímu stavu jejich služby potřebují, to je jiná, ale to přece politiky zajímat nemusí a také nezajímá.

Další informace, proč potřebujeme geriatrii a gerontologii, si v přečtěte v podrobnostech k tomuto blogu ZDE.

Pokračování textu uveřejním v dalších dnech