Problém generik
Ministerstvo zdravotnictví má v plánu zavést generickou preskripci léků. Argumentuje, že současná praxe, kdy lékař svým předpisem rozhoduje o tom, který konkrétní léčebný přípravek bude použit, aniž se musí ohlížet na jeho cenu, není v pořádku. Za pomoci generické preskripce chce docílit toho, že pacientovi bude v lékárně vydán vždy ten nejlevnější dostupný lék se stejnou účinnou látkou.
Česká lékařská komora nápad odmítá. Říká, že nápad způsobí zmatky, pacienti si například budou stěžovat, že nedostanou lék, na který jsou dlouhou dobu zvyklí, a že výsledkem bude pouhé přesunutí rozhodnutí o konkrétním přípravku z lékaře na lékárníka.
Myslím, že pravdu mají obě strany.
Přechod na generickou preskripci není triviální úkol. Pokud by měl být proveden pouhým administrativním rozhodnutím, totiž že od určitého data mají lékaři začít psát na recepty názvy účinných látek namísto firemních názvů léků a nestarat se o to, jaký konkrétní lék pacient dostane, povede skutečně spíše ke zmatkům. Bude na lékárníkovi, aby zjistil, který z léků obsahujících danou účinnou látku je v onen konkrétní den nejlevnější, a aby tento lék vydal. Pokud lékárník pacientovi vydá lék jiný, dražší, nikdo vše zpětně nedohledá.
Předpokladem pro to, aby generická preskripce mohla vést k úsporám, je vybudování transparentního průběžného ceníku léků. Každý z nás (pacient, lékař, lékárník, kdokoli) musí mít možnost si na veřejném zdroji ověřit, které léky s obsahem dané účinné látky jsou u nás momentálně registrovány a kolik v danou chvíli stojí.
S tím souvisí i stanovení, který lék bude v dané chvíli plně hradit pojišťovna. Stát by měl vytvořit mechanismus, který zajistí, že plná (či nejvyšší) úhrada bude automaticky přecházet na aktuálně nejlevnější lék.
Teprve tehdy, až si všechny zúčastněné strany budou jisty, že systém spolehlivě zajišťuje použití nejlevnějšího léku se stejným účinkem, může generická preskripce ušetřit peníze pacientům i celému systému zdravotní péče.
Existuje i další problém. Logika říká, že všechny léky, které obsahují stejné množství stejné chemické substance, mají také stejnou účinnost. Obvykle tomu tak je, generické léky jsou před uvedením na trh v tomto smyslu testovány. V některých případech ale mohou vzniknout pochybnosti, jako se to stalo v případě léků proti epilepsii. Pokud se lékař z výzkumných studií takovou informaci dozví, musí mít možnost na to při preskripci reagovat a zajistit pacientovi konkrétní, podle jeho vědomí účinný a bezpečný lék.
To je možno zajistit alternativní preskripcí, kdy lékař má možnost volby. Buď předepíše konkrétní firemní název a recept opatří značkou „Vydej jak předepsáno“. V tom případě lékárník nesmí vyznačený lék zaměnit za jiný. Nebo lékař předepíše recept bez takového označení. V takovém případě nezáleží na tom, jaký název léku je na receptu napsán (může jít o název účinné látky nebo o kterýkoli odpovídající název firemní), lékárník je vždy vázán vydat v dané chvíli nejlevnější generický lék.
V praxi by se měla preskripce s označením „Vydej jak předepsáno“ využívat spíše zřídka. Většinu používaných léků by měly tvořit nejlevnější varianty.
Má-li mít generická prespripce smysl, musela by podle mne být provedena následujícím postupem:
1. Vypracování veřejného průběžného ceníku léků
2. Vypracování mechanismu, jímž bude plná (či nejvyšší) úhrada pojišťovnami automaticky přecházet na aktuálně nejlevnější lék.
3. Přesvědčovací kampaň vůči veřejnosti, že všechny levnější generické varianty léků, které jsou u nás uváděny na trh, mají stejné dávkování, indikace použití, účinnost,
nežádoucí účinky, rizika a bezpečnost, jako léky originální.
4. Zavedení alternativní preskripce s tím, že lékaři mají možnost spíše výjimečně používat předpis typu „Vydej jak předepsáno“, většina léků je však realizována formou
generické preskripce.
5. Provádění pravidelných revizí toho, jak a proč lékaři využívají preskripce „Vydej jak předepsáno“ – důvody musí být čistě odborné, nikoli subjektivní.
Takový systém by mohl vést k tomu, že volbu léku nebudou ani lékaři, ani lékárníci moci ovlivňovat z jiných, než odborných příčin.
Současně by měla být ponechána pacientovi volba, aby po porovnání ceny trval na vydání konkrétního léku a doplatil si na něj.
Česká lékařská komora nápad odmítá. Říká, že nápad způsobí zmatky, pacienti si například budou stěžovat, že nedostanou lék, na který jsou dlouhou dobu zvyklí, a že výsledkem bude pouhé přesunutí rozhodnutí o konkrétním přípravku z lékaře na lékárníka.
Myslím, že pravdu mají obě strany.
Přechod na generickou preskripci není triviální úkol. Pokud by měl být proveden pouhým administrativním rozhodnutím, totiž že od určitého data mají lékaři začít psát na recepty názvy účinných látek namísto firemních názvů léků a nestarat se o to, jaký konkrétní lék pacient dostane, povede skutečně spíše ke zmatkům. Bude na lékárníkovi, aby zjistil, který z léků obsahujících danou účinnou látku je v onen konkrétní den nejlevnější, a aby tento lék vydal. Pokud lékárník pacientovi vydá lék jiný, dražší, nikdo vše zpětně nedohledá.
Předpokladem pro to, aby generická preskripce mohla vést k úsporám, je vybudování transparentního průběžného ceníku léků. Každý z nás (pacient, lékař, lékárník, kdokoli) musí mít možnost si na veřejném zdroji ověřit, které léky s obsahem dané účinné látky jsou u nás momentálně registrovány a kolik v danou chvíli stojí.
S tím souvisí i stanovení, který lék bude v dané chvíli plně hradit pojišťovna. Stát by měl vytvořit mechanismus, který zajistí, že plná (či nejvyšší) úhrada bude automaticky přecházet na aktuálně nejlevnější lék.
Teprve tehdy, až si všechny zúčastněné strany budou jisty, že systém spolehlivě zajišťuje použití nejlevnějšího léku se stejným účinkem, může generická preskripce ušetřit peníze pacientům i celému systému zdravotní péče.
Existuje i další problém. Logika říká, že všechny léky, které obsahují stejné množství stejné chemické substance, mají také stejnou účinnost. Obvykle tomu tak je, generické léky jsou před uvedením na trh v tomto smyslu testovány. V některých případech ale mohou vzniknout pochybnosti, jako se to stalo v případě léků proti epilepsii. Pokud se lékař z výzkumných studií takovou informaci dozví, musí mít možnost na to při preskripci reagovat a zajistit pacientovi konkrétní, podle jeho vědomí účinný a bezpečný lék.
To je možno zajistit alternativní preskripcí, kdy lékař má možnost volby. Buď předepíše konkrétní firemní název a recept opatří značkou „Vydej jak předepsáno“. V tom případě lékárník nesmí vyznačený lék zaměnit za jiný. Nebo lékař předepíše recept bez takového označení. V takovém případě nezáleží na tom, jaký název léku je na receptu napsán (může jít o název účinné látky nebo o kterýkoli odpovídající název firemní), lékárník je vždy vázán vydat v dané chvíli nejlevnější generický lék.
V praxi by se měla preskripce s označením „Vydej jak předepsáno“ využívat spíše zřídka. Většinu používaných léků by měly tvořit nejlevnější varianty.
Má-li mít generická prespripce smysl, musela by podle mne být provedena následujícím postupem:
1. Vypracování veřejného průběžného ceníku léků
2. Vypracování mechanismu, jímž bude plná (či nejvyšší) úhrada pojišťovnami automaticky přecházet na aktuálně nejlevnější lék.
3. Přesvědčovací kampaň vůči veřejnosti, že všechny levnější generické varianty léků, které jsou u nás uváděny na trh, mají stejné dávkování, indikace použití, účinnost,
nežádoucí účinky, rizika a bezpečnost, jako léky originální.
4. Zavedení alternativní preskripce s tím, že lékaři mají možnost spíše výjimečně používat předpis typu „Vydej jak předepsáno“, většina léků je však realizována formou
generické preskripce.
5. Provádění pravidelných revizí toho, jak a proč lékaři využívají preskripce „Vydej jak předepsáno“ – důvody musí být čistě odborné, nikoli subjektivní.
Takový systém by mohl vést k tomu, že volbu léku nebudou ani lékaři, ani lékárníci moci ovlivňovat z jiných, než odborných příčin.
Současně by měla být ponechána pacientovi volba, aby po porovnání ceny trval na vydání konkrétního léku a doplatil si na něj.