Dodnes se jako uhlířské víry mnozí držíme toho nejhoršího výkladu románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Výklad Haškovo dílo nechápe, za to lidem zapšklým nabízí „útěšné“ vysvětlení naší národní podstaty. V čele zapšklíků najdeme spisovatele Jaroslava Durycha. Dočítáme se o tom v Přítomnosti ve čtvrtek 7. července 1927 v pojednání Bohuslava Koutníka „Švejk u literárního raportu“. Podle Durycha „jest Švejk ... holá tresť i pravá a dokonale věrná podoba českého lidu, ... a jest tu ve své specifické českosti podána s radostnou úplností“.
S liberalismem a katolicismem byly problémy odnepaměti. Naposledy oba dostaly šanci zazářit v 90. letech minulého století. Namísto toho souběžně ztrácely vlastní vinou (pokolikáté už?) na věrohodnosti. Příčiny jsou stále tytéž. Potvrdí nám to i Peroutkova úvaha Liberalismus a biskupové, uveřejněná v Přítomnosti 12. března 1925.
„Dovoluju si tvrdit, že s osudem intelektu je spojen osud demokracie“, píše Karel Čapek v úvaze Intelekt a demokracie, uveřejněné Ferdinandem Peroutkou v Přítomnosti 18. července 1934. Čapka neudivuje, že kolébkou demokracie je střízlivá Anglie. Řídí se zdravým rozumem a zkušeností. Nepovažuje za náhodu, „že se francouzská revoluce zrodila z rozumového osvícenství“. Škoda jen, že se u Francouzské revoluce maličko nepozastavil. Mohl ji uvést jako příklad ošidné obojakosti.