Na konci března měla na Netflixu premiéru čtyřdílná minisérie Neortodoxní. Hlavní hrdinka tohoto seriálu ze dne na den uteče z ultraortodoxní židovské komunity v newyorském Williamsburgu do liberálního prostředí současného Berlína. Děj minisérie je částečně inspirován reálnými událostmi a otevírá spoustu zajímavých otázek. Je lepší život podle jasně daných po mnoho staletí předávaných fungujících tradic a jasně vymezených rolí, jenž člověku dávají jistotu a nevystavují ho zbytečně náročným otázkám? Nebo spíš život plný osobní svobody a možností, které současná civilizace nabízí, v jehož bezhraničnosti a neukotvenosti se však nejeden člověk může ztrácet?



V nadcházejícím textu naleznete několik spoilerů. Domnívám se však, že váš požitek z případného zhlédnutí seriálu to výrazně neovlivní.

Esther Shapiro je devatenáct let. Před rokem ji rodina domluvila svatbu s o trochu starším Yankem. Stejně jako naprostá větší osob v její komunitě má Esther velmi omezený kontakt s vnějším světem, nikdy nepoužívala počítač, nikdy nepoužívala internet a pravděpodobně ani prakticky nikdy neopustila svou rodnou čtvrť. Musí žít podle přísných tradic a rituálů. Od malička je ji okolím vtloukáno do hlavy, že jediný smysl jejího života je postarat se o svého budoucího manžela a zplodit co nejvíce dětí. Pro všechny ženy v jejím okruhu to je maximální naplnění jejich života. A všichni samozřejmě předpokládají, že Esther to přece takhle také musí mít.

Hodný, ale nezralý Estheřin manžel Yanko je pod silným vlivem své matky. Chtěl by už začít plodit vlastní potomky. Esther však pravděpodobně kvůli všudypřítomnému tlaku není schopná mít s Yankem pohlavní styk. To vede k tomu, že Yanko na ni začne vytvářet stále větší a větší nátlak a dávat najevo svou nespokojenost. Esther sice miluje svou rodinu, ale cítí, že nároky komunity jsou na ni příliš velké ("Bůh chce po mě příliš.") a po jedné neshodě s Yankem se rozhodne utéct do Berlína a začít zde žít nový úplně jiný život. Yanko a jeho bratranec se ji sice rozhodnou vypátrat a přesvědčit ji, aby následovala tradice své komunity a vrátila se domů. Sice se jim podaří ji naleznout, ale jinak jsou ve svých snahách neúspěšní. Esther se přesvědčit nenechá a začne v Berlíně naplňovat své sny.

Toť velmi stručné shrnutí této minisérie, která se stojí hlavně na výborném hereckém výkonu Shiro Haas, představitelky Esther.

Dílo otevírá se dotýká nejednoho témat kulturní války. Je člověk šťasten a žije kvalitnější život ve světě tradic a pevných hodnot, která fungují již po staletí? Nebo je mu lépe v prostředí, ve kterém má zdánlivě nepřeberné množství možností, ve jejichž bezbřehosti se však může ztratit? Těžko by šlo najít dva více rozdílné světy ztělesňující tuto polaritu než je ultraortodoxní svět židovské komunity na jednu stranu a prostředí mezinárodních studentů z Berlína na stranu druhou.
I když to podle popisu děje možná nevypadá, tak minisérie na otázku, který z těchto způsobů života dělá člověka spokojenějším, nedává jasnou univerzální odpověď. Minisérie ukazuje pouze tu odpověď, kterou si našla Esther. Ultraortodoxní komunita v ní není vykreslena prvoplánově negativně. Známý liberální izraelský magazín Haaretz se dokonce domnívá, že popis ultraortodoxní komunity byl až příliš uctivý.

Nejeden člověk v naší západní liberální společnosti může i toužit po stabilitě a předvídatelnosti života, jací žijí ultraortodoxní židé. Před rokem jsem cestoval po Izraeli a od několika Izraelců jsem se dozvěděl, že přechody z běžného liberálního městského života do života podle přísných konzervativních tradic v Izraeli nejsou vůbec vzácné. Dokonce jsou údajně častější než přechody opačným směrem.

Výborným pojem, který je možné použít k pochopení této problematiky, je podle mě takzvaná tekutá modernita, kterou popsal slavný polsko-britský sociolog Zygmunta Baumana. Klasická “pevná” modernita dává člověku pevné body, o které se může opřít (rodinné vazby, víra). Tekutá modernita vede k tomu, že tyto pevné elementy jsou “zkapalněny” za cenu větší osobní svobody. To sebou ale často nese i problémy. Bauman ilustruje negativní aspekty tekuté modernity na krásné metafoře letadla, ve kterém jeho cestující zjistí, že v kokpitu není pilot a nikdo neví, kam toto letadlo vlastně letí a kde bude moci přistát.

Ultraortodoxní židovská komunita reprezentovaná v seriálu se tekuté modernity extrémně bojí. Děti z podobných komunit mají zakázáno se jakkoliv vystavovat vnějšímu nebezpečnému sekulárnímu liberálnímu světu. Jakékoliv informace z něj by je mohly “zkazit”. A za porušení tradičního židovského života podle nich v minulosti přišel trest v podobě holokaustu. Proto je nyní potřeba udělat vše pro to, aby se jim podařilo udržet si co nejvíce tradiční způsob života.

Berlínské liberální prostředí mladých hledajících se lidí zase může být vnímáno jako ztělesnění tekuté modernity. V podstatě vše, co povolují zákony, je povoleno. I přes přátelské vztahy mezi těmito lidmi je zde důraz kladen na vlastní individualitu a sebeprosazení se. O rodinných vazbách nebo víře těchto postav se v seriálu nic nedozvíme.

Podle mě není možné obecně posoudit, zda je “lepší” žít tradičnější život přibližující se spíše ultraortodoxní židovské komunitě nebo život plný osobní svobody, který v sérii znázorňují berlínští studenti.

Každý z nás si musí najít správný poměr mezi těmito polaritami. V průběhu života se často také naše poloha mezi nimi mění.

Hlavní představitelka Esther se našla v Berlíně. Ale třeba se zase v průběhu svého následujícího života zase více přiblíží své původní komunitě ve Williamsburgu. Kdo ví..


Poznámka: Některé ortodoxní komunity jsou bohužel natolik restriktivní, že její členové nemají vůbec žádnou možnost posunout svůj život blíže k liberálnímu svobodnějšímu pólu. V tomto textu jsem se zabýval spíše situací, kdy něco takového alespoň trochu možné je.