Žijeme v pravdě?

26. 12. 2020 | 07:26
Přečteno 1443 krát
V dnešní rychlé na výkon orientované době nebývá často příliš prostoru pro hlubší reflexi toho, co se uvnitř nás nebo světě okolo děje. Jeden z mých cílů, které se prolíná mou terapeutickou praxí, ale i mou publikační činností na internetu, je podporovat právě hlubší uvažování, o věcech, které se v našich životech dějí. A to, i když tyto věci třeba nejsou někdy úplně příjemné.

Život není jenom krásný. A naše duše také ne. Není jenom plná pozitivních společensky ušlechtilých emocí. Nemáme jenom “dobré” prosociální vlastnosti. Součástí našich duší jsou i věci, které jsou námi a často i společností, ve které žijeme, hodnoceny negativně.

Není náhodou, že Freud již od počátků psychoanalýzy zdůrazňoval u jeho klientů potřebu popsat právě “deriváty” agresivních a sexuálních pudů. Tedy zcela přirozených instinktivních tendencí, které do každého z nás evoluce uložila. Spousta z nás se domnívá, že dobří lidé nikdy nejsou agresivní. A už vůbec neprojevují agresi a s ní spojený vztek na veřejnosti. A sexualita je jenom něco, co patří domů za zavřené dveře. Potom je ale těžké porozumět našemu vzteku, když nás nějaký náš kolega v práci překoná v něčem, na čem dlouhodobě pracujeme, a zabrání našemu vysněnému pracovnímu úspěchu. Nebo jak můžeme porozumět naší vlastní sexualitě, když si nemůžeme připustit, že nás přitahuje kamarádka, i když jsme zrovna relativně šťastně zadaní s někým jiným?

Pojmenování podobných věci je samo o sobě pro spoustu lidí velké tabu. Natož o nich mluvit nahlas a snažit je hlouběji reflektovat. Když už se nám podaří si něco podobného uvědomit, tak to raději často hned morálně zcela zavrhneme jako něco naprosto špatného. Podobné emoce bychom jako každý “správný člověk” přece vůbec mít neměli! Problémem ale je, že jsme potom ale odsouzeni tyto naše nepříliš reflektované vzorce nevědomě pořád dokola opakovat a do určité míry být v jejich zajetí.

Na druhou stranu ale určitě netvrdím, že je potřeba za každou cenu o naší sexualitě, agresivitě a dalších podobných věcech „radikálně upřímně“ s každým na potkání mluvit a nebo podle nich pokaždé začít hned bezmyšlenkovitě jednat. Většina z nás by se pravděpodobně shodla, že něco takového je také dost nezdravé. Nicméně je užitečné, když alespoň my sami jsme schopni tyto naše stránky reflektovat a vědět o nich. Potlačování podobných společensky nepřijatelných částí toho, kdo jsme, vede k tomu, že se k vnějšímu světu vztahujeme “nepravdivě”.

A věci, které se dějí ve společnosti, jsou nevyhnutelně propojeny s tím, co se děje uvnitř
nás. Nahlas veřejně vyslovit, že císař je nahý osvobozuje nás samé i lidi okolo z (polo)uvědomované iluze, že císař na sobě nějaké šaty má. A v čem konkrétně je císař v naší společnosti nahý? V mnoha věcech. Podle mě například v tom, že i my liberálové se občas v naší touze po otevřenosti a tolerantnosti můžeme nevědomky stávat někdy dogmatickými a nekonzistentními. Například oprávněně kritizujeme dr. Matýse za odborné vyjadřování se k osobě Grety Thunberg, ale podobné prohřešky, během kterých se odborným jazykem psychiatři či psychologové vyjadřují o Babišovi či Zemanovi, přecházíme (viz tento můj text).

Nepravdivé vztahování se k vnějšímu světu podle známého britského psychoanalytika Donalda Winnicotta vychází z falešné představy o sobě samém – takzvané falešného Self. Toto “Self” se poprvé začne objevovat v situaci, kdy se spontaneita dítěte (reálné Self) liší od očekávání a přání rodičů. Což vede k prvnímu zárodku neautentického vztahování se k vnějšímu světu, ve kterém začneme potlačovat vlastní subjektivitu a přizpůsobovat naši autenticitu okolnímu světu. To nás vede k tomu, že i později v dospělosti děláme vše pro to, abychom se okolnímu světu maximálně zavděčili a naplnili jeho očekávání. Snažíme se náš život neautenticky “ukontrolovat” podle toho, jací si myslíme, že bychom správně měli být a co bychom měli v dané situaci správně cítit (nebo necítit). Například neprožívat vztek na kolegu, který nás v pracovním úkolu zcela překoná. Nebo necítit přitažlivost ke kamarádce. Naším úkolem se stane žít ten “správný život”, který je směsí toho, co od nás kdysi očekávali rodiče a co od nás v současné době očekává okolí.

Problémem je, že pak přestáváme vědět, kdo vlastně doopravdy jsme my samotní. Uvnitř nás se pak například mohou začít objevovat podivné úzkosti, které nezapadají do naší představy o sobě a tom, jak se vztahujeme k okolní společnosti. Ztrácíme kontakt sami se sebou a naším reálným já. Ztrácíme kontakt s naší autentickou emoční pudovou složkou osobnosti. Nevíme, kdo vlastně doopravdy jsme. Stáváme se sami sobě odcizení.

Nutno dodat, že neexistuje jedna přesná objektivní pravda, ke které je možné se dostat a žít podle ní celý náš život. Přítomnost pocitu, že člověk se dostal k té správné “objektivní pravdě” často může být spíše obrana, která nám dá iluzorní pocity kontroly nad naším životem a zabraňuje nám v neustálém kritickém tázání se po jeho reálné vnitřní pravdě. Jde vlastně spíše o nikdy nekončící proces, ve kterém se člověk co nejpřesněji snaží porozumět tomu, co se v něm a jeho okolí doopravdy děje.

S trochou troufalosti je možné částečně připodobnit hlavní myšlenku tohoto textu k Havlovu pojetí života v pravdě. Havel ve své slavné eseji Moc bezmocných píše o tom, že bezmocným v totalitním režimu může dát moc, když budou žít v pravdě. Když se zelinář zřekne povrchního proletářského hesla, které musí mít vyvěšené na svém obchodě, a projeví svůj autentický postoj, tak začíná žít v pravdě. Podobná snaha po větším kontaktu sama se sebou má v sobě etický rozměr. Je jednoduché se sebeobelhat způsobem, který nakonec vede k neetickému chování. Stačí se podívat například na Milgramovy experimenty, během kterých si lidé dokázali všemožně racionalizovat, proč pouští vysoké elektrické napětí do druhého člověka, místo toho, aby riskovali potenciálně nebezpečné vymezení se vůči dohlížející autoritě. Domnívám se, že když žijeme více v pravdě, tak si můžeme z pohledu filosofie Emmanuela Levinase více uvědomovat přítomnost “tváře druhého”. Jde vlastně o proces opačný dehumanizaci člověka. Reprezentace našich vnitřních představ o ostatních se stávají realističtějšími a osoby v našem okolí jsme potom schopni vnímat více jako subjekty s vlastní jedinečnou historií, za které nevyhnutelně máme i určitou odpovědnost. To nás také ve vztahu k nim pravděpodobně povede i k více etickému chování.

Člověk díky konfrontaci s nepříjemnými fakty se někdy může na nějakou dobu začít cítit i psychicky hůře. Výzkumy však ukazují, že takto vzniklý terapeutický efekt většinou roste ještě dlouho po ukončení terapie. Jedním z důvodů je podle mě to, že velký důraz na “život v pravdě”, i přes mnohé dílčí nepříjemnosti, vede z dlouhodobého hlediska k více autentickému životu, který činí člověka více spokojenějším. A naší společnost méně polarizovanou a více otevřenou rozdílným úhlům pohledu. A to jsou věci, o kterých bych řekl, že za to stojí.

(Text vznikl upravením tohoto textu napsaného pro web PsychoanalyzaDnes.cz.)

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy