Pokles popularity Jiřího Paroubka povzbudil všechny dobré přátele sociální demokracie, aby ustaraně projevili zájem o její kondici. Dnešní průzkum CVVM bude pro podobnou péči dalším povzbuzením. Je ale pravda, že by sociální demokracie byla silnější či věrnější svému programu, kdyby ji vedl někdo jiný? Nejspíše ne.

Když se Mladá fronta Dnes snaží dávat sociální demokracii dobré rady, měla by se mít tato strana na pozoru stejně tak jako myš, které se snaží dobře poradit kocour. Kampaň pravicových médií sugerující, že sociální demokracie by byla silnější či obecně přijatelnější, pokud by ji vedl někdo jiný než Jiří Paroubek, je pokrytectví samo.

Odpověď na otázku, jakou sociální demokracii by si česká pravice přála, je přitom známa. Přála by si sociální demokracii poslušnou, takového mopslíčka na klín, který sice občas zaštěká, jako by chtěl něco připodotknout, ale jinak mu stačí, je-li pány z ODS drbán za ušima a nepřekáží jim v jejich úsilí o proměnu českých zemí v autoritativní národní tržní stát.

Není divu, že český pravicový komentátoriát postava Jiřího Paroubka rozžhavuje doběla. Předsedou sociální demokracie by přece měl být nějaký moula, který se nechá vyfotit nahý u Putina na dače. A ne drsňák, který jen to fikne rozežene technoparty obtěžující řádné venkovany, nechá se jako kovboj bombardovat vajíčky od zvlčilých výrostků, svou neústupností provokuje protivníky spíš jak Alois Rašín než jak Vlastimil Tusar a ještě stíhá psát častěji a lépe než většina komentátorů v Lidových novinách. Takového by oni chtěli předsedu ODS! A kdyby jím Paroubek byl, věřte, že by o něm Karel Steigerwald napsal oslavné drama.

Je to ovšem příběh osudové lásky zhrzené, neboť Jiří Paroubek má prostě smýšlení sociálního demokrata, dosti pro ně v časech, kdy jeho stranu vedl liberál Miloš Zeman, zkusil, a neslevoval-li z něj tenkrát, patrně si svá základní stanoviska k světu poopravovat nezamýšlí ani dnes nad stránkami českého pravicového tisku.

Ovšem k věci samé. Pouhá okolnost, že otázku, zda by sociální demokracie nebyla silnější, kdyby ji vedl někdo jiný než Jiří Paroubek, stěží správně zodpoví MF Dnes, ještě nezapříčiňuje, že nemůže být legitimně kladena. A to především lidmi, kteří si upřímně přejí, aby sociální demokracie dokázala ODS konečně přemoci nejen aritmeticky, což se jí už párkrát podařilo, ale především kulturně-politicky, což se jí zatím vůbec nedaří.

Je na čem stavět: česká společnost má v sobě posud silný masarykovský kořínek, kořínek sociálně citlivé, hluboce proevropské, univerzalistické humanitně-demokratické tradice. Sociální demokracie navzdory různým temným zákoutím ve svých útrobách je právě tohoto směřování programovou nositelkou. Hlavním protivníkem sociální demokracie dnes nejsou komunisté historicky poražení před dvaceti lety, a to i jejím úsilím, nýbrž ODS. Klausův projekt, k němuž Mirek Topolánek nyní nekompetentně připisuje pár poznámek pod čarou, je velkolepým pokusem o revizi masarykovského směřování české společnosti, pokusem, který svou mentalitou, jež se promítá například do současného počínání ODS v Evropském parlamentu, navazuje na národoveckého ducha druhé republiky a také na mentalitu Husákovy normalizace s její adorací života zaměřeného na privátní spotřebu podle kréda „kdo nekrade, okrádá rodinu“ i s jejím odporem k spontánním občanským iniciativám. Tento projekt ODS přestavět národní mentalitu nemůže překazit nikdo jiný nežli právě ČSSD.

Miloš Zeman v tom katastrofálně selhal, když namísto izolování ODS v situaci, v níž to bylo přímo svůdně snadné, neomluvitelně hodil Václavu Klausovi záchranný kruh. Vladimír Špidla byl na rozdíl od Zemana skutečný sociální demokrat a byl zlomení moci ODS blízko. Přílišnou vlastní dobrotou ovšem dopustil, že se jeho úhlavní protivník po té, co mu uštědřil vážnou prohru ve sněmovních volbách, octl na Pražském hradě. O Stanislavu Grossovi v tomto výčtu ani nemá smysl hovořit. Leč podaří-li se Jiřímu Paroubkovi po nadcházejících volbách konečně ODS uvrhnout do úplné opozice, může se stát mezi vůdci sociálně demokracie po roce 1989 právě on historickou postavou.

Koalice křesťanských a sociálních demokratů, která již po několik desetiletí stojí za zřejmě nejslibnějším politickým projektem současného světa, jímž je Evropská unie, by realisticky vzato zřejmě byla tím nejlepším co by naši zemi po volbách mohlo potkat. A není těžké uhadovat, že právě na tom se Jiří Paroubek s Cyrilem Svobodou při svém setkání umlouvali. Je ale možné, že k takové vládě sami nebudou mít většinu. Důvody, proč je přijatelnější jejich vláda i s podporou komunistů než jakákoli vláda sestavovaná s účastí ODS, se zde budeme zabývat v jednom z příštích sloupků. V každém případě, naštěstí nic zatím nenasvědčuje tomu, že by o tom potřeboval přesvědčovat Jiří Paroubek osobně. A právě v této jeho programové pevnosti spočívá hlavní příčina až nepříčetných útoků, jimž bývá vystavován.

Nyní zbývá vypočítat slabiny Jiřího Paroubka, kvůli nimž přece jen nemusí být pro sociální demokracii nejlepším možným předsedou, ba dokonce kvůli nimž by jí nakonec mohl přivodit volební prohru. Leccos je naznačeno v ironické poznámce, jak náramně by se hodil do čela ODS. Vskutku jeho neotesanost, příliš technokratický přístup k světu, příliš technologický přístup k politice i jeho klausovské zacházení s oponenty jsou protivné. Ale samy o sobě fatální nejsou.

Skutečně osudnými se mu mohou stát dvě jiné okolnosti. Za prvé sklon vinou brutálně antisociální vlády Mirka Topolánka přeceňovat sociální stránku vlastního programu a podceňovat jeho stránku demokratickou. I kvalita demokracie přece vládou ODS hrubě strádala. Paroubkova ČSSD toto prozatím málo vysvětluje, málo ukazuje, nakolik jsou sociální demokraté standardní evropskou stranou, na rozdíl od k pitoreskním extrémům lnoucí ODS.

Druhým důvodem by mohla být jeho až opičí záliba v sociologických průzkumech. Jsou totiž fakta prvotřídního sociologického i politického významu, jejichž povaha je příliš jemná, než aby k nim bylo možno proniknout hrubozrnnými sociometrickými metodami. Sociální demokracii hrozí, že nepronikne k celé řadě potenciálních cílových skupin, včetně mnoha výsostně vlivných, což by se jí v konečném sčítání mohlo bolestně vymstít. Chyba přitom není v datech, spočívá v práci s nimi a v metodě.

Jeden křiklavý příklad za dlouhou řadu méně nápadných: Kulturní obce by jistě nebyly přesvědčeny pro podporu ČSSD kandidaturou Kateřiny Brožové, i kdyby v ní vytrvala, jakkoli v sociometrických datech se mohla jevit skvěle. Je to krok, který se mohl zamlouvat desítkám procent, jejichž hlasy má ale ČSSD tak jako tak jisté, avšak odpuzuje jednotky procent lidí vlivných ve svých prostředích. Možná dokáže Paroubkova ČSSD aritmeticky vyhrát i bez jejich hlasů, ale změnit kulturně-politickou mentalitu ani náhodou. A takových prostředí, z nichž se v Evropě běžně rekrutují voliči sociálních demokratů, je mnoho: občanské iniciativy, nekonformní mládež, intelektuálové, ekologické hnutí, akademické obce… Proč by měli jejich příslušníci v říjnu volit ČSSD?

Určitě si tedy lze i bez zvláště bujné fantazie představit lepšího předsedu ČSSD. Ale na každý pád dříve, než budou chtít sociální demokraté vyměnit Jiřího Paroubka, měli by přepečlivě uvážit, zda mají v zásobě osobnost, jež by byla lepším sociologem, důslednějším demokratem, přemýšlivějším socialistou, příjemnějším člověkem, která by přitom nedovolila svým protivníkům, aby její zdvořilost používali jako zbraň proti ní a ani by neskončila drbána za ušima na klíně ODS.

JAKUB PATOČKA