Spotřebitel, prodavač, švec, ba i ten kvalitář jsou tu jen v úloze obětí a těžko říct, koho z nich litovat nejvíc.

Vyrazili jsme s dcerou koupit jí k Baťovi sandále. Nebyly nejlevnější, ale moc se jí líbily. Chodila v nich několik dní do školy a minulý týden si je vzala na dovolenou. Podešev se jim zlomila až čtvrtý den, takže děvče se chvíli vznášelo nad proklatě tvrdou a hlavně horkou slovinskou dlažbou bosé. Poslední dva dni proťápalo ve vietnamkách o číslo větších, neboť boty její velikosti v letovisku, jímž jsme projížděli, neměli, leda ohyzdné a drahé.

Navíc, myslil jsem, je to jen na dva dny, tak proč platit víc než za vietnamky požadovaná tři eura, když pozítří budeme doma a Baťa nám svůj zmetek jistě vymění se solidností, jež je mu vlastní. Doma jsem s potěšením zjistil, že se mi poprvé od chvíle, co jsem začal všechny záruční listy ukládat do krabice od jiných Baťových bot, dostává příležitosti docenit tento jeho skvělý druhotný výrobek. Na urputně se vracející otázku: „Tatínku, kdy už půjdeme vyměnit ty botičky?“ jsem tudíž mohl dát hrdou odpověď: „Hned.“

Šlo se. Paní pokladní si boty s mírnou nechutí prohlédla. „No to je zlomená podešev,“ poznamenala a položila mi naučenou otázku: „Jaké budete požadovat řešení? Výměnu, vrácení peněz, nebo slevu?“
Málokdy se nabízí sleva takto lacino, takže jsem udělal to, co by na mém místě dělal asi každý – řekl jsem, že slevu určitě ne, že bych chtěl boty vyměnit, a pokud je nemají, chtěl bych vrátit peníze, abychom mohli hned koupit jiné.
„Jiné boty koupit hned můžete, ale na vyřízení reklamace máme třicet dní,“ řekla paní pokladní.
Přiznám se, že když to teď vidím napsané, divím se, že jsem to v prodejně napoprvé nepochopil. Ale náš rozhovor na místě skutečně obnášel ještě několik replik: „Vážně mi chcete říct, že odejdeme bez peněz i bez bot?“
„Potvrzení samozřejmě dostanete, ale musí se na to podívat kvalitář.“
„Myslíte, že kvalitář uvidí něco jiného než my tři?“
„Jsme vstřícní, i když na to máme ze zákona třicet dní, můžete se přijít zeptat už za deset.“
„A v čem bude dcera chodit mezitím?“
„Říkám, že si můžete koupit jiné boty.“

Odešel jsem s vědomím, že tato možnost je poznanou nutností. Ale neodpustil jsem si ještě předtím poznamenat, že by mě zajímalo, jak vznikl zákon, který takto zvýhodňuje obchodníky na úkor spotřebitelů. Paní pokladní na to pochopitelně měla definitivní odpověď všech pokladních: „Já jsem o tom takto nerozhodla.“ Položil jsem tu otázku tedy kamarádce advokátce, která mou domněnku, že se jedná o čerstvou praxi prolobovanou v zájmu velkých korporací proti zájmům spotřebitelů, za pomoci ASPI snadno vyvrátila. Už v devadesátých letech, kdy, jak si vzpomínám, obchody vadné boty ještě měnívaly ihned, anebo vracely peníze, tu třicetidenní klauzule existovala, jen obchodníci patrně nebyli dost otrlí, aby jí využívali. Vědomí, že se nezkazily zákony, jen zhrubly poměry, ovšem těžko skýtá valnou útěchou. Proč nějaký bruselský zákon nenařizuje prodejcům, aby při zjevné závadě museli hned zboží vyměnit anebo vrátit peníze?

Faktem nicméně je, že poměry stejně zhrubly i pro obchodníky. I taková značka solidnosti, jakou je v obecném povědomí Baťa, nemá-li být na volném trhu zmasakrována bezskrupulózní konkurencí, nepochybně tak jako všechny podobné firmy šije boty v manufakturách v jihovýchodní Asii, v nichž se pracovní podmínky blíží nevolnickým. Tak jako na práci, musí se šetřit i na materiálu. Chudák prodavač to, co vzniká rukou nešťastníka a z co nejlevnější suroviny, musí nabízet. A ještě potom musí vyřizovat reklamace. Je to tedy skoro stejný nešťastník jako onen švec někde v Bangladéši, který na podešvi pracoval. Spotřebitel, prodavač, švec, ba i ten kvalitář jsou tu jen v úloze obětí a těžko říct, koho z nich litovat nejvíc. V každém případě, dřív než se bude zpřísňovat zákon na ochranu spotřebitelů, bude zřejmě zapotřebí zpřísnit zákony na ochranu ševců a možná i na ochranu prodavačů. Také na způsob, jakým se na nás všech prozatím dovoluje vydělávat korporacím, si budeme muset dříve či později posvítit.

Leč zpět k holčičím sandálům; příběh totiž má jakýs takýs happyend aspoň v osobní rovině. Systém, který na jedné straně nutí firmy vyrábět nekvalitní zboží, je totiž na straně druhé nutí co nejrychleji se ho zbavit. I na sandále tak mezitím udeřily letní slevy. Hned vedle Bati sídlí v Brně obchod korporace Reserved a tam jsme za částku, o kterou byly dceřiny baťovky v mezičase zlevněny, koupili sandále úplně jiné, ale líbí se jí taky. Vyhodnotí-li kvalitář u Bati výrobek, jak předpokládáme, a vrátí-li nám tedy paní pokladní peníze, bude mít v půli léta děvče za původní cenu sandále dvoje. A ještě zbude na zmrzlinu a možná i na kytku pro tu prodavačku.

JAKUB PATOČKA

Z důvodů, které jsou částečně objasněny v textu fejetonu, nahrazujícím pravidelný komentář, vychází text se zpožděním. Další komentář zveřejním tento týden.