Obdivovatelé studenoválečné satiry Stanleyho Kubricka "Dr Divnoláska, aneb jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu" možná ocení toto hodnocení tvorby české energetické politiky, napsané mým kolegou Janem Ondřichem. Text byl v lednu 2012 publikován v Platts Energy in East Europe.

Kdyby existovala cena za absurditu roku v oblasti energetické politiky, putovala by v České republice do rukou pánů Pazdery a Kocourka. Právě náměstek ministra průmyslu a obchodu, a jeho bývalý nadřízený představují, zdá se, dvojici mudrců, která stojí za nejnovějším návrhem české energetické politiky. Tento návrh je bez pochyby tím nejabsurdnějším politickým doporučením od chvíle, kdy Kubrickův Dr Divnoláska radil prezidentovi zaplnit hlubokou důlní šachtu spoustou poctivých Američanů v poměru deseti žen na jednoho muže, jedině tak se prý nejlépe zaručí, že po jaderné válce, kterou vyvolal brigádní generál Jack D. Ripper, obnoví USA populaci dříve než SSSR.

Český energetický plán navrhuje, aby se ke stávajícím elektrárnám přidružilo do roku 2060 kromě dvou nových plánovaných reaktorů v Temelíně ještě osm dalších 1000 MW reaktorů. Náklady takového investičního programu jsme na základě současných cen odhadli na 40-60% HDP České republiky v roce 2010, přičemž to vše se má investovat bez seriozní úvahy nad směřováním trhů či nad možnými alternativními zdroji energie a nad potenciálem energetických úspor v průběhu příštího půlstoletí. Energetický návrh například předpokládá, že v roce 2030 bude Česká republika vyvážet 41TWh za rok, otázkou kam se však nezabývá. Poznamenejme jen, že Německo plánuje i při bezjaderném scénáři dovážet pouze 34 TWh ročně, z čehož z České republiky má pocházet méně než 5%.

Český návrh představuje čtyři plytké scénáře, z nichž každý počítá se získáváním 80-90% české elektrické energie z jádra. Tyto čtyři scénáře se liší pouze předpokládaným objemem energie získávané z plynu či obnovitelných zdrojů, přičemž doporučeny jsou ty scénáře, kde je tento objem nejnižší.

Ekonomická stránka jaderného průmyslu české plánovače nijak nezatěžuje. Vhodný energetický mix a velikost budoucích výrobních zdrojů se považují za záležitost české suverenity, a proto zcela mimo dosah analýzy zisků a nákladů. Otázka, jaká asi bude skutečná poptávka po plánované energetické produkci, se neklade vůbec. Jediný problém, kterého se autoři českého plánu dotýkají v souvislosti s vyráběním veškeré energie z jádra, je, jak zajistit stabilitu přenosové soustavy v obdobích, kdy výkon jaderných elektráren, který je obtížné regulovat, převýší poptávku. Navrhované řešení je hodno samotného předsedy vlády Kissova.

Vzhledem k omezené kapacitě přečerpávacích vodních elektráren doporučuje návrh, aby se v České republice nejvyšší možnou měrou centralizovalo teplárenství, a aby přebytečná elektrická energie z jaderných elektráren byla využívána v dobách nízké poptávky k ohřevu teplárenských boilerů. Tento návrh je však mírně řečeno podivný vzhledem k tomu, že poptávka po elektrické energii i teple v České republice je negativně korelována s teplotami. Poptávka po elektrické energii je nejnižší v letních měsících, kdy je shodou okolností nízká i poptávka po teple.

Taková regulace poptávky promění Českou republiku v ohromnou varnou konvici. Skutečnost, že pára je skleníkový plyn, české plánovače zdá se neznepokojuje, bezpochyby v souladu s názory našeho prezidenta, hlasitého skeptika v otázce klimatických změn. Stejně jako brigádní generál Ripper viděl ve fluorizaci vody spiknutí komoušů s cílem rozředit vzácné tělesné tekutiny Američanů, tak také prezident Klaus odmítá teorii klimatických změn coby zelenou konspiraci usilující o podkopání české suvereniy. Nic nevadí, že voda je vzácný zdroj, který lze využívat k pití, k zavlažování a dokonce i k vyrábění elektrické energie, aniž by se přitom musela vypařit.

Při takovém plánování na úrovni vlády se lze jen stěží divit, že diskuze o jaderné energii v České republice je lehce pomatená. Jinde v Evropě například zastánci jaderné energie tvrdí, že jádro je poměrně levným zdrojem elektrické energie v základním zatížení (base load) a mělo by proto mít své místo ve výrobním mixu. A odpůrci zase poukazují na to, že poměrně nízká cena vychází z nízko nastavených variabilních nákladů, pokud by se však měly započítat všechny náklady, včetně odstavení z provozu (decommissioning), odpovědnosti za havárii (odpovědnost je obvykle omezena, aby bylo vůbec možné jaderné elektrárny pojistit) a započítala by se plná výše nákladů na zpracování použitého paliva, jaderné elektrárny by již z ekonomického hlediska nebyly ani zdaleka tak konkurenceschopné.

Taková debata v České republice chybí. Zde se nadřazenost jaderné energie ostatním druhům považuje za samozřejmost. Odpůrcům netřeba činit žádných ústupků. Mezi ty nejsměšnější vedlejší účinky tohoto mentálního bloku patří, že ospravedlňuje další politická rozhodnutí, pravděpodobně stejně tak nákladná a nesmyslná jako samotná energetická politika. Snad nejlepším příkladem je oficiální vládní zdůvodnění nákupu nadzvukových stíhaček tím, že mají chránit jaderné zdroje země před teroristickým útokem. Prostý valuační model ukazuje, že při zahrnutí nákladů na pořízení a údržbu 14 nadzvukových stíhaček se dlouhodobé mezní náklady, nepočítaje v to náklady na kapitál, zvýší o deset procent.

Inu což! S nastávajícím rokem 2012 budou Češi jednoduše muset najít způsob, jak se přestat znepokojovat a začít milovat jadernou energetickou vizi své vlády. A čerpat útěchu z faktu, že se nejspíš nikdy neuskuteční. To proto, že tento plán, jako už tolik plánů před ním, se vypaří. Na konci roku budeme tam, kde jsme začínali, tedy bez jakékoliv energetické politiky: bez jasně formulovaných cílů a bez jasně definovaných procesů k dosažení těchto cílů.

Jan Ondřich