Dokud se mu daří držet EPH a Czech Coal ve při, ČEZ má všechny trumfy v rukou.


Zákazník má vždycky pravdu – jako moje hodinky

Ředitel marketingu a komunikace EPH ve své reakci na můj článek Konečná pro Daniela Křetínského?, v němž jsem se pokoušel vysvětlit, proč se EPH tak zoufale pokouší zvrátit dosažení dohody mezi ČEZem a Czech Coalem, která by vyústila v podpis smlouvy o dodávkách paliva pro elektrárnu Počerady, uvádí čtyři zásadní argumenty, které jsou všechny formálně korektní, nicméně navýsost nepřesvědčivé (viz Konečná pro spotřebitele tepla).

Prvním z nich je tvrzení, že zdražení hnědého uhlí se projeví v růstu cen tepla pro domácnosti. To je sice pravda, ale stejně se projeví i zvýšení DPH a přísnější regulace v oblasti životního prostředí. Snaží se nám EPH namluvit, že hodlá vyrábět teplo a elektřinu bez jakéhokoli zisku? Z čeho by si pak Křetínský asi tak pořídil hodinky, které (podle čtenářů) mohou přijít na cokoli mezi 300 000 a 3 000 000 korun?

Daniel Křetínský mi nepřipadá jako někdo, komu nezáleží na zisku. Stejné pochybnosti o něm má i Petr Bayer z občanského sdružení Stabilita pro dodávky tepla (SPDT), které sdružuje odběratele tepla z opatovické elektrárny, patřící EPH. Bayer ve svém dopise v dnešních HN upozorňuje na to, že úspěch EPH „nespočívá v podstoupení rizika prodeje výrobku či služby, jež má uspět na volném trhu. Spíše je dán ekonomickou a politickou silou pro vyjednávání s veřejnou správou a státními institucemi,“ a dodává, že pravidla regulace jsou nastavena na prosperitu dodavatelů. No bodejť, proč by se jinak finanční skupiny jako EPH vůbec do investic v energetickém sektoru vůbec pouštěly?

Druhým argumentem, kterým EPH operuje, je srovnatelnost cen německého a českého hnědého uhlí. To je také správně. Většina německých těžebních společností je vlastněna výrobci elektřiny, podobně jako ty naše ČEZem. Jenže zatímco německý trh je oligopolní, ten český je ovládán ČEZem – čili prostor pro zneužití významné tržní síly je tu mnohem větší.

Německé energetické společnosti usilují, podobně jako ČEZ, o kontrolu nad cenami svého nejdůležitějšího palivového zdroje – hnědého uhlí. A podobně jako ČEZ, také ony stlačují jeho ceny, aby vydělaly co nejvíc peněz na svém hlavním předmětu podnikání, tedy na výrobě elektřiny.

Jak EPH, tak i Czech Coal chtějí dosáhnout stejného cíle. EPH už v Německu vlastní hnědouhelný důl a nyní se tam snaží také získat elektrárnu. Nemá však žádný vlastní zdroj uhlí v České republice, takže je v situaci ČEZu zcela nepodobné. A Czech Coal vydělává na dolování uhlí a jeho prodeji, nikoli na výrobě elektřiny.

Právě tak, jako se EPH snaží snížit svou závislost na hnědém uhlí od Czech Coalu, tak by i Czech Coal rád ziskem elektrárny omezil svou zranitelnost kupní silou ČEZu. Pak by si mohl užívat takových marží, které by byly srovnatelné se zisky ČEZu a s těmi, kterých by EPH rád docílil ziskem energetického zařízení v Německu. A ovšem s těmi, kterých by si EPH tak rád dál užíval jako free-rider na cenách stlačovaných ČEZem.

Shrnuto a podtrženo, strategie EPH a Czech Coalu, se kterými obě firmy operují na trhu s hnědým uhlím, jsou téměř totožné, což vysvětluje tak úporný konkurenční boj, který mezi nimi plane. Problémem tu je ovšem dominantní tržní síla ČEZu. EPH a Czech Coal se tak rvou o drobky, které spadnou z jeho stolu.

Třetím argumentem EPH je tvrzení, že dodávky dražšího hnědého uhlí do počeradské elektrárny, patřící ČEZu, poškodí menší nezávislé výrobce a umocní dominanci ČEZu na trhu. Také toto tvrzení je správné.

Dosažení dohody o dodávkách pro Počerady mezi ČEZem a Czech Coalem je v zájmu obou stran, pokud tedy nárůst cen bude v rozumných mezích. ČEZ si zajistí dodávky paliva a smíří se s nižšími maržemi, kterých bude v důsledku dohody dosahovat ve výrobě elektřiny. A Czech Coal bude své hnědé uhlí prodávat za vyšší ceny, což lze považovat za dostatečnou náplast na to, že mu není přáno dosahovat takových zisků, jaké si užívá ČEZ (a EPH) z výroby elektřiny.

Pokud jde o nezávislé výrobce – jistě, jich se zdražení hnědého uhlí nepříjemně dotkne, právě tak, jako se jich dotkne povinnost přizpůsobit se novým nařízením. Ale pro Czech Coal by bylo kontraproduktivní zdražit natolik, aby tím zlikvidoval své zákazníky. Dodavatelé tepla, které by takové zdražení ohrozilo, by přešli na plyn, čímž by se Czech Coal stal ještě zranitelnějším monopsonickou silou ČEZu.

Čtvrtým argumentem EPH je, že Czech Coal dosahuje vysokých zisků. Ani proti tomuto tvrzení se nedá nic namítat. Vysokých zisků však dosahuje i EPH, a především ČEZ. A všechny tyto subjekty se pokoušejí své zisky chránit.

Co je předmětem sporu, je to, jak by měly být tyto zisky mezi jednotlivými aktéry rozděleny. Dalším sporným bodem je pak skutečnost, že ČEZ ve snaze udržet si své dominantní postavení na trhu dělá, co může, aby proti sobě poštval zbývající dva aktéry.

Je zřejmé, že pokud by se tito dva menší hráči spojili a přiměli ČEZ, aby se vzdal většího množství svého hnědého uhlí a kapacity pro výrobu elektřiny, prospěch by z toho měli oba. A spolu s nimi zřejmě i koncový spotřebitel.

Zprávám o tom, že ČEZ zvažuje odprodej chvaletické elektrárny i s tříletým kontraktem na zásobování hnědým uhlím ze Severočeských dolů, vlastněných ČEZem, v kombinaci se zprávami o pravděpodobné dohodě ČEZu s Czech Coalem o dodávkách hnědého uhlí pro Počerady, je třeba rozumět tak, že ČEZ se pokouší uspokojit oba zbývající hráče – a ‚rozmluvit‘ jim přestup do ‚nepřátelského tábora‘.

Zkrátka a dobře, žábou na prameni je ČEZ a jeho dominantní postavení na trhu – jak ostatně tvrdíme už dobré čtyři roky.

P.S.: Zapomněl jsem zmínit jeden argument, který EPH ve své ‚odvetě‘ použil: že totiž podnikání naší agentury je převážně založeno na aktivistické podpoře finančníka Pavla Tykače a jeho těžební firmy Czech Coal. To je ovšem nepravda, a co víc – nepravda záměrně šířená. A jako argument zcela irelevantní.