Příběh hamižnosti



Jeho tělo uložili do černé rakve a pohřební vůz tažený šesti nádhernými, jak uhel černými klabonosými kladrubáky ho odvezl skrz lesík na hřbitov…

Bylo – nebylo, před dávnými časy žil v Praze bohatý kupec jménem Moran. To jméno v aramejštině, v jazyce prvotní křesťanské církve, označovalo Spasitele; ten Moran, o kterém je řeč, si ale ke svému jménu vysloužil přídomek „Černý“ – a jak přišel k tomu, že se jeho jméno pokrylo temnotou, to se brzy dozvíme.

Moran nebyl boháčem odjakživa; jednoho dne ale potkal dceru jednoho z králových oblíbenců a vzápětí se s ní oženil. Spolu s ní vyženil věnem také výhradní právo na prodej svíček pro celé království. To znamenalo, že nikdo v té zemi nemohl koupit svíčku od nikoho jiného, než od Morana.

Tehdy samozřejmě ještě nebyla žádná elektřina a svíčky byly ukrutně drahé. Většina lidí – tedy kromě boháčů a obzvláště rozjívených děcek – chodila spát, hned jak se smrklo. Jen o zvlášť velkých svátcích, jako třeba o Dušičkách nebo o Všech svatých, si dokonce i ti nejchudší mohli koupit svíčku, kterou by zapálili na hrobě svých drahých zesnulých, aby jim posvítili na bezpečnou a rovnou cestu do nebe.

Jenže Moran, jako všichni boháči, byl hamižný. Rok co rok zvedal cenu svíček, takže si je mohlo dovolit stále méně a méně lidí – a to dokonce i na Dušičky nebo Všechny svaté. Moranovi nikdo nemohl přijít na jméno, zvlášť když se blížily Vánoce, kdy by si každý rád zapálil pár svíček na vánočním stromku jako připomínku narození našeho Pána Ježíše Krista.

Čas ubíhal. Moran den ode dne bohatl, jeho svíčky byly den ode dne dražší a dražší, a čím dál víc lidí o něm mluvilo jako o Černém Moranovi, který tmou zahalil jejich domovy i hroby jejich blízkých.

Moran dobře věděl, že ho lidé nemají rádi. Koupil si tedy velký dům na kopci za městem a obehnal jej vysokou zdí. Na tu zeď pak dal přilepit stovky, ba tisíce svíček, které tam hořely celé noci. To proto, aby zpozoroval každého, kdo by si troufnul zeď přelézt, aby mu ublížil.

Moran se začal bát tmy. A čím víc se tmy bál, tím víc svíček dával v noci na svou zeď, takže jeho dům byl díky plápolajícím svícím vidět už zdaleka. A čím větší světlo zalévalo jeho dům, tím hustší se zdála tma, která ležela na domech a hrobech pod ním.

Jednoho dne se Moran začal zaobírat svou smrtí. Rozhodl se, že si vystaví rodinnou hrobku na místním hřbitově, který ležel v lesíku na druhé straně údolí proti jeho domu, na klidném, nádherném místě v ohybu řeky. A protože byl bohatý a mocný, usmyslel si, že jeho hrobka musí být krásnější a hlavně větší než kterýkoli hrob na hřbitově.

Když ale Moran řekl lidem ve vsi, co má v plánu, starosta a radní se mu postavili – na hřbitově, řekli, není pro takovou hrobku dost místa.

Jak všichni víme, na hřbitovech stává márnice. To je takový malý domek v rohu hřbitova, kam se třeba v zimě, kdy je zem na hřbitově příliš tvrdá na to, aby se vykopal hrob, na nějaký čas uloží nebožtík na márách.

Když Moranovi řekli, že na hřbitově pro jeho velikou hrobku není místo, rozzlobil se a křičel, že tedy zboří márnici a místa bude hned až až. Lidi taková řeč tuze popudila – márnice stála na hřbitově od nepaměti, jistě několik stovek let. Zkusili v tom Moranovi zabránit. Jenže Moran byl bohatý a vlivný a byl zvyklý, že co si umane, to taky udělá. A tak márnici nechal strhnout a na jejím místě si vystavěl hrobku z kamene stejně černého, jako bylo jeho jméno.

Čas nikdo nezastaví; jednoho dne Moran zemřel, protože, jak se říká, musíme tam všichni. Jeho tělo uložili do černé rakve a pohřební vůz tažený šesti nádhernými, jak uhel černými klabonosými kladrubáky ho odvezl skrz lesík na hřbitov, kde ho uložili do jeho hrobky z černého kamene.

Pak se ale začaly dít podivné věci. Ať se funebráci snažili jak chtěli, nepodařilo se jim zapálit ani jednu ze spousty svící, které lemovaly hrobku – plamínek se vždycky zamihotal a vzápětí zhasl. Od těch dob nikdo hrobce, která tam stojí dodnes, neřekne jinak než márnice Černého Morana.

Jestli máte dost odvahy vydat se na hřbitov po setmění, podívejte se skrz stromy přes údolí k severozápadu. V houstnoucí tmě uvidíte na protějším vrchu stát dům obklopený vysokou zdí, celý zalitý světlem. Podivné, protože dům je od Moranovy smrti už celou věčnost opuštěný.