Andrej Babiš není spřízněn s Václavem Havlem


Nahlédněte do Richarda III., 3. jednání, scéna 7. – pomůže vám to pochopit, jakou cynickou hru dnes hraje náš vlastní vévoda z Gloucesteru s námi.



Levoboček

V roce 2011 si Andrej Babiš zaregistroval webovou doménu ‚obcanskeforumprotikorupci.cz‘ – první náznak jeho odhodlání přisvojit si odkaz Václava Havla. Přirovnávání ANO 2011 k Občanskému fóru má do sebe víc, než byste si mohli myslet, a nejen pro skutečnost, že obě hnutí byla či jsou infiltrována agenty státních bezpečnostních složek.

V obou případech jde o jednorázová protestní hnutí, jejichž jednotícím prvkem je dominantní osobnost, v obou případech zdánlivě zatažená do politiky proti své vůli. Máme uvěřit tomu, že podobně jako Václavu Havlovi, také Andreji Babišovi ‚vrazili do ruky‘ moc jeho milí spoluobčané, a v Havlově případě jaksi cítíme, že jeho neochota se jí chopit byla nelíčená.

Babiš svými slovy z roku 2011 – „Já nemám kádrový profil na to, abych tu dělal novou revoluci“ – možná nevědomky parafrázuje Shakespearova Richarda, vévodu z Gloucesteru, jenž svou bezohlednou touhu po královské koruně schovává za falešnou skromnost a exaltovanou zbožnost, když tvrdí, že se nehodí pro vládu a vznešenost, neboť jeho nedostatky jsou četné a závažné. Nahlédněte do Richarda III., 3. jednání, scéna 7. – pomůže vám to pochopit, jakou cynickou hru dnes hraje náš vlastní vévoda z Gloucesteru s námi.

Rozklad Občanského fóra byl rychlý; přesto mnozí i dnes touží po podobně rozvolněném a disciplínou nepříliš svázaném politické hnutí. A pro některé je naplněním této disidentské touhy právě ANO 2011. Rozloží se ANO 2011, podobně jako se rozložilo Občanské fórum, nebo snad konečně po pětadvaceti letech od rozštěpení havlistické platformy na politické strany a naštvané intelektuály dozrál čas na znovuetablování ‚hnutí‘ jako politického útvaru?

Jinými slovy: Přežije ANO 2011, hnutí, jež politickou formou při povrchním zkoumání připomíná Občanské fórum, ve skutečnosti je však jeho levobočkem s celkově zarputilejší povahou a nekalými záměry?


Levoboček dospívá

Víme, proti čemu ANO 2011 bojuje (politické strany); mnohem těžší je ale určit, za co. Kam nás tedy vlastně tato nová určující síla české politiky vede?

Podle mého soudu babišisté usilují nikoli o nápravu parlamentního systému založeného na politických stranách, ale o jeho zrušení. ‚Babišismus‘ je systém, v němž dochází k mobilizaci moci nikoli tradičními politickými stranami, ale politickými hnutími s vlastnostmi, které připomínají amorfní hmotu – například sklo: když je zahřejete, jako třeba zrovna teď, nemají žádný uchopitelný tvar; když ale ve světle všedních dní vychladnou (tj. až vystřízlivíme z nadšení), budou mít náhle hrany ostré dost na to, aby nám jimi podřízla naše naivní demokratická hrdla.

Politické strany jsou vedeny grémiem osob, jež se řídí pravidly a jsou odpovědny tisícovkám členů dané strany. Naproti tomu tento levoboček Občanského fóra je veden jedinou navýsost dominantní osobou (ANO 2011 nemá například žádné místopředsedy) s velkým apetitem k moci, která má k ruce kádr závislých podřízených, kteří jsou odpovědni pouze a přímo jí, a navíc má k dispozici mandát tisíců znechucených jednotlivců.

Pokud chcete porozumět tomu, čím teď naše společnost prochází, zkuste si představit dnešní hlavní tradiční politické strany jako rozhádané demokratické členy v poválečné Gottwaldově vládě, a ANO 2011 jako komunisty tamtéž. Nemyslím tím, abyste je srovnávali z ideologického hlediska, ale z hlediska toho, jak se obě skupiny cítí vázány pravidly systému, v jehož mantinelech operují.

Pováleční českoslovenští demokraté, stejně jako dnešní české mainstreamové strany, považovali pravidla systému za trvalá. Mohla být a byla porušována, avšak jejich obecná platnost nikdy nebyla zpochybňována. Naproti tomu komunisté, stejně jako dnešní babišisté, tato pravidla viděli jako postradatelná

O jakých pravidlech to mluvím? Především o tom, které jasně deklaruje oddělenost výkonné, zákonodárné a soudní moci ve státě. Před únorem 1948 se komunisté zapřísahali, že se principů československého parlamentního systému včetně principu dělby moci nijak nedotknou. Poté je odmrštili.

A babišisté? Mají oni princip dělby moci za neměnný? Ani zdání. Babišismus vyznává koncentraci moci a přímo vybízí ke stírání hranic mezi jejími jednotlivými složkami.


Levobočkovo dvojče

Na vrcholu všeho stojí absolutistická, všekontrolující podstata jejich duchovního (a finančního) vůdce a jeho odhodlání vyhnout se jakkoli odpovědnosti. Politické hnutí ANO 2011 není ani o chlup demokratičtější než jeho siamské dvojče Agrofert, konglomerát v rukou jediného vlastníka, s hrstkou šéfů a tisíců a tisíců zaměstnanců.

Každý z nižších šéfů ovládá svůj vymezený díl této rozprostraněné struktury, a každý zároveň podléhá vyššímu šéfovi a ten zase vyššímu, až k absolutnímu vrcholu organizační struktury, na němž stojí Babiš.

Ani v Agrofertu, ani v ANO 2011 neexistuje žádná dělba moci. Obě organizace stojí na přísně hierarchické struktuře: každá jejich jednotka podléhá jiné, vyšší jednotce. Kromě jediné.

Babišisté usilují o zavedení této racionální manažerské struktury do veřejné správy, kam nepatří; alespoň ne v civilizovaném systému vládnutí. V jejich chápání je gremiální, či chcete-li, kolektivní struktura systému veřejné správy založeného na politických stranách především neefektivní a díky tomu, že umožňuje průměrným schovávat se za kolegy a rozmělňovat odpovědnost, je živnou půdou pro korupci.

Demokrat jako silnou stránku tohoto gremiálního přístupu ke správě věcí veřejných vidí kolektivní odpovědnost za rozhodnutí vlády: rozhodnutí jsou přijímána společně, konsenzem u vládního stolu – se všemi nedokonalostmi, které takový přístup s sebou přináší. Tomu se babišista vyhýbá jako čert kříži.

Babišista neskrývá svou netrpělivost s tímto gremiálním (někdo může použít označení ‚politický‘; anglický politolog a filosof Michael Oakeshott používá označení ‚konverzační‘) přístupem k rozhodování a dává najevo své preference pro ostře vymezené trasy odpovědnosti typické pro dobře řízenou hierarchii. V jeho pohledu vedou trasy odpovědnosti vertikálně, nikdy horizontálně.

Babišista neshledává pro dělbu moci žádný důvod ve světě odborných manažerů, jejichž jediným cílem je efektivní realizace rozhodnutí, která učinil někdo ‚nahoře‘. Každá chyba v systému je efektivně zprocesována odstraněním odpovědného manažera a jeho nahrazením manažerem novým.

Je to velmi jednoduché: Babišista si do vlády nasází nevolené odborníky. Tito lidé ze své podstaty nemají žádné vlastní politické ústrojí. Tito technokraté jsou nominováni a schváleni volenými babišisty (netroufneme si pro ně použít označení ‚politik‘), kteří tím jejich jmenování propůjčují nátěr demokratičnosti.

Avšak na jak dlouho? Vláda, v níž zasedají výhradně nevolení technokraté (jakkoli dosazení volenými ne-politiky) – to je ideál, k jehož dosažení se upírají snahy každého babišisty. Tím se ovšem radikálně nahlodává systém dělby moci, neboť od sebe odděluje moc a odpovědnost.

Takový technokrat (říkejme mu, kvůli aktuálnosti a stylu, ‚Ťok‘ podle našeho nového ministra dopravy) nemá žádnou moc kromě té, která je mu propůjčena babišistou. Pokud Ťok – technokrat ve svém poslání selže, inu – dostane padáka, bez ohledu na jeho námitky, že je činěn odpovědným za věci, které nikdy neměl nejmenší šanci ovlivnit (neboť zůstaly pevně v babišistových rukou).

Je mi jasné, že takového ministra vlády nelze jmenovat ani odporoučet jen na pokyn Andreje Babiše samotného: aby se někdo stal ministrem, musí ho schválit premiér a také hlava státu, takže tu máme jisté omezení jeho možnosti tvořit a bořit ministry podle libosti.

Zatím. Co když se ale Andrej Babiš stane sám ministerským předsedou? Nebo co když se stane prezidentem a nějaký babišista (třeba Ťok) premiérem? Co se stane s těmi drahocennými omezeními? Prostě přestanou existovat.

Takový scénář není nijak nemožný. Velmi záleží na tom, co skutečně Babiš zamýšlí. Pokud se chce stát příští hlavou státu, kdo mu v tom skutečně může zabránit, ať už obecně v tomto státě, nebo mezi členy jeho vlastního politického hnutí?

Kdo se může postavit jeho zdrojům, jeho absolutní moci a absenci odpovědnosti (kterou je povinován pouze masám svých obdivovatelů, mezi něž a Babiše nesmí vstoupit žádná překážka)? A kdo vůbec může Babišovi konkurovat v jeho opovržení pravidly systému, jejž hodlá zničit?

Už jsme byli svědky svévole, s jakou babišisté přistupují k těm, komu sice ve vztahu k Babišovi říkají ‚ministerští kolegové‘, ve skutečnosti je však považují za jeho podřízené. Ve své podstatě jsou všichni postradatelní a odstoupení každého z nich Babišovi stoupenci vítají jako důkaz babišistovy ochoty uznat svou chybu (na rozdíl od těch mizerných politiků, kteří řečičkami o stranické loajalitě jen maskují nepotismus).

To je ale naprosté nepochopení pravých pohnutek, které babišistu k takovému jednání vede, totiž upřednostňování podřízených před kolegy; podřízených, kteří jsou odborníky bez vlastního nezávislého pohonu, neboť právě takové lidské typy se snáze odstraňují, když se nezachovají podle jeho představ.

Ještě jinak lze dokumentovat babišistovo skryté opovržení, které má pro princip dělby moci. Jeho oblíbenou odpovědí na obavy, zda se nedostává do konfliktu zájmů, je tvrzení, že je to contradictio in adiecto: žádný babišista se nemůže do střetu zájmů dostat už ze své podstaty, neboť není stranickým politikem.

Babišista je profesionální ‚ovladač‘, neboli – jak to charakterizuje Václav Havel ve svém eseji ‚Politika a svědomí‘ – „,nevinný‘ nástroj ‚nevinné‘ anonymní moci, legitimované … abstrakcí a objektivitou – tedy vším jiným než osobní odpovědností k lidem jako osobám a jako bližním.


Chléb a … noviny!

A do třetice: abychom pochopili nebezpečí, které babišismus představuje pro klíčový princip existence svobodné společnosti, podívejme se na jeho vztah k médiím. Ve své debatě s Echo24 vznáší český filozof Václav Bělohradský otázku, zda Babiš využívá svou kontrolu nad velkou částí tuzemských médií k vytvoření veřejného prostoru, v němž budou moci občané moci lépe uplatnit svůj politický úsudek. Otázka implikuje, že Babiš svou kontrolu nad médii může využívat k tomu, aby tento veřejný prostor uzavřel.

Tady je třeba, dle mého, poněkud razantnější přístup k problému. Měli bychom znovu a znovu upozorňovat na to, že vybudováním tak obrovské pozice na českém mediálním trhu Babiš už na Bělohradského otázku odpověděl. Už ukázal své pohrdání staletými konvencemi civilizovaných společností, mezi něž patří i ta, že politik by nikdy neměl vlastnit média, bez ohledu na to, jaké jsou jeho úmysly – dobré či špatné. A prosím, neohánějte se tu Berlusconim: ten totiž nebyl ani produktem, ani hračkou v rukou totalitní zpravodajské služby.

Jestliže budeme my, občané, čekat s rukama v klíně, až bude zřejmé, jaké úmysly má tento jeden pán se záležitostmi, které se přímo dotýkají naší svobody, pak jsme už rezignovali na svou občanskou povinnost utvářet si politický úsudek.

A jestliže ztratíme schopnost si tento politický úsudek vytvářet, stávají se z nás ne-občané, zralí pro babišismus.