Oslavy pětadvacátého výročí Listopadu ’89 odhalily, že čeští politici trpí tzv. bipolární poruchou.


Havel se svou ženou Olgou letí v únoru 1990 na státní návštěvu USA.


Požehnán buď Václav Havel! Jeho kosti už třetím rokem tlejí v rodinné hrobce, avšak jak Američané, tak Rusové se o něj stále přetahují a pokoušejí se přisvojit si ho.

Nemohlo to dopadnout jinak. Jak Moskva, tak Washington zbožňují, když mohou protivníkovi uštědřit dobře mířený direkt, a tak si ani jeden z nich nemohl nechat ujít příležitost vnutit nám u příležitosti 25. výročí Listopadu 1989 ‚svou verzi Havla‘.

Oslavy zahájil bývalý český prezident a trvalý Putinův fanda Václav Klaus, když Havla rozcupoval jako pompézního antiamerického kecala a jeho obdivovatele v Kongresu označil za bandu cucáků, aplaudujících symbolu (viz zde).

Pak svou troškou do mlýna přispěl premiér Bohuslav Sobotka, který se do Washingtonu přihnal odhalit Havlovu bustu v budově Kongresu, jemuž v patách znělo echo hlasité americké kritiky, že jeho vláda ‚opouští Havlův odkaz‘. Co už může být symboličtějšího (přesto na to nikdo neupozornil) než to, že politický lídr České republiky strávil pondělí 17. listopadu 2014, tedy 25. výročí dne, kdy jeho spoluobčané ukončili téměř půl století trvající sovětskou nadvládu, nikoli doma se svým lidem, ale na palubě letadla do Washingtonu. Pozvání z Bílého domu se obtížně odmítá; tím spíše snad mohl Bílý dům vzít rozum do hrsti a pozvat českého premiéra na nějaký jiný termín.

Mezitím dole na zemi, na pražském Albertově, byl prezident Miloš Zeman zaneprázdněn urážením davu, který se sešel, především aby vzdal hold Havlovi. Zemanité pak ještě přilili olej do ohně tvrzením, že jak studenty, tak vejce, která svištěla vzduchem na Zemana, dodali Američané. Ráno poté, co musel ustoupit, kryt protivaječným štítem z deštníků prezidentské ochranky, oznámil ze svého hradního doupěte, že na leden pozval do Prahy Putina. To máte za to, Amíci!

Nu a korunu oslavám nasadil Český rozhlas, když odvysílal interview s generálem Alojzem Lorencem, posledním náčelníkem StB, v němž tento lhář z povolání a pohodově si žijící důchodce (na něj nikdo vejce nehází) prozradil, že Havel byl celou dobu pod silným vlivem StB.

Co se to tu děje? Česká politická elita zjevně trpí akutní formou toho, čemu doktoři říkají bipolární porucha, způsobenou tlakem vyvíjeným proti sobě působícími silami Moskvy a Washingtonu, ruskou Skyllou a americkou Charybdou.

Amerika dala vzniknout Havlovu mýtu, neboť je to mýtus, z nějž může sama těžit – symbol amerického úspěchu. Rusové se naproti tomu snaží tuto nežádoucí připomínku sovětského debaklu bagatelizovat.

Není bez zajímavosti porovnat dvojí zaujaté hodnocení osobnosti Václava Havla – jedno od Carla Gershmana, jak je otiskl Washington Post, a druhé od Václava Klause, zveřejněné v MfDnes.

Klaus nám v předvečer výročí předložil své vlastní vidění onoho památného únorového dne roku 1990:

„Něco vám řeknu: byl jsem s Václavem Havlem v únoru 1990 na návštěvě v USA, když měl onen známý projev v Kongresu, kdy pak kongresmani vstali a několik minut tleskali ... já jsem tam tehdy seděl a netleskal. Tleskat jsem nemohl: ten projev se mi zdál naprosto absurdní. Byl naprosto zvláštní, v dikci stylu dlouhých vět, filozofující, antiamerický. A špatný překlad tomu dal absolutní korunu. Ručím za to, že žádný z těch kongresmanů tomu projevu nerozuměl. Pouze tleskali tomu symbolu.“

A takto význam Havlova ‚antiamerického projevu‘ vidí Gershman:

„Ačkoli se středečního odhalení Havlovy busty bude účastnit český premiér Bohuslav Sobotka, existují četné důkazy toho, že se česká vláda drasticky vzdaluje Havlovu odkazu. Když Havel tehdy, pouhé tři měsíce po revoluci, promlouval k americkému Kongresu, zdůrazňoval důležitost mravnosti v politice a ekonomice. Věřil, že lidé jako on sám, kteří mají bezprostřední zkušenost s komunistickou totalitou, mají obzvláštní povinnost varovat blahobytný Západ před nebezpečími politiky appeasementu, a zdůrazňoval, že politika, která upřednostňuje ekonomické zájmy před základními politickými hodnotami, je nejen nemorální, ale především sebevražedná.“

Obě tato vidění Havla jsou záměrně zkreslená. Co podle Gershmana Češi skutečně opustili, není Havlův odkaz, ale odhodlání držet basu s ekonomickými sankcemi proti Rusku, a klade mezi obě věci klidně rovnítko. A pokud jde o Klausovo žlučovité kopnutí do jeho prezidentského předchůdce, jeho cíl je jasný: nechce Havlův význam pochopit, chce ho bagatelizovat.

Havel otevřeně vystupoval proti mnohým věcem. Především však vystupoval proti ‚bipolární poruše‘, která byla této zemi oktrojována po celá staletí a jejíž dosud poslední atakou je současný konflikt mezi USA a Ruskem ohledně Ukrajiny.

Jen málokdo pochybuje o tom, že pokud by Havel dnes žil, byl by zastáncem ekonomických sankcí vůči Rusku. Bylo by pro ovšem proto, že vždy považoval Putinův režim za degenerovaný systém, spojující to nejhorší z komunismu a kapitalismu: to nejhorší z Ruska, smícháno s tím nejhorším z USA.