Podle Tomáše Akvinského je právo předmětem spravedlnosti: ius est objectum iustititae. Na jaké právo se však můžeme odvolávat v případě společenské spravedlnosti? V politické teorii moderní doby přísluší ústřední role společenské spravedlnosti myšlence lidských práv, tedy přesvědčení, že každý člověk má od přírody neporušitelná a nedotknutelná práva zaručující jeho spravedlivou existenci. Úkolem právního řádu státu je garantovat tato práva jako základní. Kořeny myšlenky lidských práv odkazují na prastarou křesťanskou tradici stejně jako vyplývají z historie lidského utrpení. Už tím se tento koncept prokazuje jako legitimní. (volná citace z textu prof. A. Anzenbachera)

Nejsem právník ani filosof a vím, že otázka práva a spravedlnosti je velice komplikovaná. Nepřísluší mi mluvit o právním uspořádání státu. Netrápí mě demokratické nebo jakékoliv jiné uspořádání správy státu. Mě trápí spravedlivé uspořádání státu. Jde mi o to, aby i nejobyčejnější lidé, bezbranní a bezmocní, kteří se v životě převážně řídí přirozeným smyslem pro spravedlnost nebo jednoduchým konceptem dobra a zla, nemuseli žít s pocitem křivdy nebo bezpráví. Aby nebyla lidská důstojnost pošlapávána těmi, kteří využívají ve svůj prospěch nedokonalé zákony a nadřazují dobro osobní dobru společnému. Aby norma etická byla nadřazena normě právní.

Ať už zdůvodníme koncept lidských práv jakkoliv, nevyhneme se faktu, že se stala integrující součástí nejen politické filosofie moderní doby, ale i obecně přijatým základem moderního státu. Myslím, že otázka spravedlnosti je pro současnou českou společnost otázkou z nejzákladnějších. Prvotní polistopadová euforie a očekávání obecné spravedlnosti bylo vystřídáno pocitem zklamání a nedůvěry v poctivost těch, kteří se postavili do jejího čela. Podvody, tunelování a využití výhod z krátkodobého právního vakua využila bezostyšně ve svůj prospěch i řada politiků. A pokud jsem posledně mluvil o ceně a hodnotě, obávám se, že politikové několika vlád polistopadové éry se dopustili zpronevěry jedné z největších hodnot, které tato země v té době měla - ztráty víry lidí ve spravedlivou společnost. Obávám se, že důvěra byla otřesena v samotných svých základech. Cena, kterou za tuto ztrátu dodnes platíme, zřejmě podstatně převyšuje výši všech současných státních dluhů.

Jak tedy rozumět spravedlivému společenskému řádu a přitom se nezaplést do problémů práva, zákonů a paragrafů? Profesor Anzenbacher chápe společenskou spravedlnost jako spravedlnost obecného dobra. Definuje ji v několika rovinách. A i když všichni právníci tento koncept jistě znají, uvádím ho zde pro pořádek a porozumění těch ostatních. První je rovina spravedlnosti směnné. Jde o respekt k člověku a o zachování důstojnosti každé jednotlivé osoby při nákupních, nájemních, pracovních nebo tarifních smlouvách apod. Druhou rovinou je spravedlnost rozdělování společného majetku a hodnot. Vyplývá z principu nerovných podmínek společenského postavení jednotlivých lidí nebo sociálních skupin a jejich šancí podílet se na principu tržního rozdělování. Proto je třeba korigovat sociálně-politickou strukturu tržního rozdělování nebo přerozdělování majetku ve smyslu přednostní opce pro chudé, nemocné, společensky či jinak postižené, staré nebo nezaměstnané lidi. Třetí rovinou spravedlnosti je princip rovné šance na aktivním podílení se na společenském nebo politickém životě, přístupu ke vzdělání, trhům a informacím, přístupu k vysokým státním úřadům atd. A poslední je spravedlnost formální, tedy právní. Jde o spravedlnost ve formulaci a výkonu práva v rámci justice, správy a pochopitelně i v definici samotného sociálního systému.

Z uvedeného vyplývá, že spravedlnost není možné omezit nebo zjednodušit pouze na některý z jejich aspektů, jak to dělal ve své ideologii předchozí komunistický režim. Spravedlnost není možné omezit pouze na právní řád, korupci nebo jiné dílčí křivdy. Snad není nutné dodávat, že cesta od poznání k porozumění je poměrně dlouhá a nesnadná. Navíc se obávám, že tento problém není možné přenechat pouze odborníkům nebo těm, kteří jsou zodpovědní a placení za jeho formální stránku, ale že problém spravedlivé společnosti je problémem každého z nás.

Současná vláda země byla zformována jako koalice politických názorů snažících se o korigování předchozích chyb ve státním účetnictví a revizi principů, na kterých stojí současné státní hospodářství. A potom na likvidaci korupce. Ta vzniká všude tam, kde státní úředník – ať už volený nebo jmenovaný - zneužívá státního úřadu a pravomocí s tím spojených. Za korupci se také považuje zneužívání pozice ve veřejném životě, která ve svém principu užívá obecné důvěry k nepoctivému finančnímu zisku nebo zisku v jakékoli jiné formě. Naproti tomu zneužívání politické moci pro jiné účely než pro jaké byla ustavena, jako potlačování opozice policií, tajnými službami nebo k nekontrolovanému utrácení veřejných finančních prostředků za účelem osobních výhod nebo protislužby, se za korupci podle této definice nepovažuje.

Rozpor mezi slovy a činy nejvyšších politiků zpochybňuje nejen integritu jednotlivých představitelů moci, bohužel se zároveň zpochybňuje i důvěra v nejzákladnější státní instituce jako je parlament, senát, soudy včetně toho nejvyššího a nakonec i úřad prezidenta. Ten poněkolikáté překračuje své pravomoci vymezené mu ústavou. A i když ne všichni politikové se ke svému úřadu staví stejně, i když ne všichni jsou nepoctiví, vznikla obecná nedůvěra k politickému a hospodářskému vedení země. Ztráta víry ve spravedlivou společnost je to, čím trpí současná česká společnost víc, než výší státního dluhu. Otázkou snad není ani tak právní řád, i když mnohé zákony mají své vážné formální nebo obsahové problémy, ale jeho rovná platnost.

Korupce se stala nepsanou normou státní správy. Setkal jsem se i s tím, že na kterémsi stavebním úřadu v Praze se k formuláři o stavební povolení přikládal k nahlédnutí i ceník úplatků, co a za kolik se rychle a bezproblémově povoluje. Mám to z druhé ruky, ale informace se shodují i s jinými případy v jiných situacích. Ostatně pokud se nová vláda orientuje na boj s korupcí, není třeba její existenci nijak zvlášť dokazovat. Jinou otázkou je, jak s korupcí naložit, jak ji eliminovat. Současní politikové prezentují řešení problému korupce sankcemi a jiní transparentností hospodářské soutěže při všech veřejných zakázkách. Zároveň se jaksi a automaticky předpokládá, že vítězem v získání zakázky se vždy stane ten, kdo nabídne nejnižší cenu. Američané však říkají, že člověk dostane vždy jen tolik, kolik zaplatí. Tedy za malé peníze malá kvalita. Jiní ekonomové tvrdí, že nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit laciná řešení. Kde je tedy pravda? Nepředstavuje protikorupční boj vyhánění čerta ďáblem? Budou všichni státní úředníci, kteří nezvolí ve výběrovém řízení tu nejlevnější nabídku, automaticky podezříváni z korupce?

Myslím, že v mnohých případech je korupce zakódována přímo ve formulaci samotných zákonů (například stavebním abych zde uvedl jeden příklad za všechny), jejich výkladu a praktické aplikace. Pokud vím, současný stavební zákon otevírá prostor pro korupci, je strašně drahý, a v jistém slova smyslu je i nefunkční. Česká republika není tak bohatá, aby si ho mohla v této formě dovolit. Co se korupce týče, nejde jen o platy státních úředníků, kteří se každou novou stavbou zabývají, ale jde i o to, co všechno se díky takovému stavebnímu zákonu nepostaví. Jde o ušlé pracovní příležitosti, ušlé daně i všechno to, co s tím souvisí. Pokud od architektonického záměru k realizaci projektu uplyne třeba pět let, není reálně možné zodpovědně sestavit finanční plán a zaručit se za investované prostředky. Zodpovědným developerům nezbývá než odejít se svými penězi tam, kde je možné kalkulovat risk a kde se mohou zavázat ke splácení půjček atd. Jak říká moje žena, v současných Čechách trvá i několik let, po které se zkoumá, zda nejsou při nové stavbě poškozeny práva některých sousedů, tedy práva jedinců či desítek anebo snad i stovek lidí a zároveň vyslovení nedůvěry vládě uprostřed českého presidentství trvá ani ne 30 minut a nezkoumá se vůbec nic. Poškozených je 10 milionů.

Korupce je složitý problém a je celkem zřejmé, že se nedá vyřešit jediným zákonem nebo dekretem, nemůže ho vyřešit jediné ministerstvo nebo jediný úředník. Tak jako je mnohovrstevnatý problém společenské spravedlnosti, stejně mnohovrstevnatý je i problém korupce. Není možné řešit následky, aniž by se postihla prvotní příčina, tedy proč korupce vůbec vzniká a co ji umožňuje. Nejde o nataženou dlaň a několik nepoctivých „zlaťáků“. Jde o to, že korupce představuje nebezpečný precedent těch, kteří ustavují svým chováním a činy etický standart společnosti. Jde o princip společenské spravedlnosti. Jaká se tedy nabízejí řešení? Redukovat fungování společnosti na spravedlnost úředního výkonu? Nebo realizovat myšlenku rovnosti v blahobytu s obecnou a uniformní životní úrovní, čímž by ten, kdo má víc, byl automaticky usvědčen? Soustředit se na etický kód politiků a tvrdě potírat jeho porušování? Anebo volit takovou vládu a takové úředníky, kteří budou schopni reprezentovat spravedlivou společnost?

Možná se ve své úvaze mýlím, možná problém korupce nevidím dost přesně, možná je mnohem složitější. Člověk nemusí mít vždycky pravdu, ale ne vždycky to musí být jen proto, že se mýlí. Avšak aby nedošlo k situaci, kdy se zpochybňují nejzákladnější principy společnosti, je třeba se začít konkrétně ptát, jak vlastně chceme spolu důstojně žít. Je třeba definovat spravedlivou společnost ne jako problém právní, ale jako problém mravní. Myslím, že bychom se měli snažit o konkrétní vyjádření naší představy o společnosti obecného dobra, kterou chceme společně uskutečnit.