Opravdová změna
„Předčasné volby nic nevyřeší, je třeba opravdová změna!“, říkají lidé, protože pohár hořkosti a nespokojenost s politiky se nebezpečně naplňuje a hrozí, že s poslední kapkou přeteče. Stejně tak po radikální změně volají i mnozí politikové, ti však z úplně jiných důvodů. Obávají se vzrůstajícího společenského napětí a reptání davu. Poslanci se dobrovolně vzdali své bohaté prebendy nikoli z politické moudrosti, ale ze strachu před soudem veřejnosti, protože vědí, že situace je do budoucna neudržitelná. Nutno dodat, že také míra tolerance s jejich nemravností dosahuje kritických mezí.
To, že opravdová změna politické a hospodářské správy země je nevyhnutelná, vidí dnes všichni. Ale jaká by ta změna měla být? Že jedny prohnané politiky nahradí jiní prohnaní politikové? Že takzvaně pravicové politické křídlo bude utlumeno a ke slovu se dostanou levicoví politikové? ODS, ČSSD, TOP 09, VV, KSČM, SPOZ... Jaký je mezi nimi rozdíl? Všechny politické strany jsou dnes zastoupeny jedním typem převážně průměrných lidí, kteří ve většině nejsou schopni se jinak uživit. Do čela důležitých úřadů se dostávají lidé, jejichž jedinou kvalifikací je politická orientace a nikoli schopnost řídit a spravovat společný majetek. Žádný z politiků dnes nenabízí smysluplnou budoucnost natož pak dlouhodobou vizi! Obávám se, že jedinou vizi, kterou dnešní čeští politikové snad ještě mají, je vize osobního bohatství. Jak jinak si vysvětlit jejich obrovskou snahu po vítězství ve volbách a následnou bezradnost a do nebe volající chyby, kterých se dopouštějí od okamžiku, kdy dosednou do ministerských křesel!
Z politiků po radikální změně volají především ti, kteří doufají z této nepřehledné situace něco vytěžit. Co mohou voličům v nadcházejících dvou měsících nabídnout? Říct lidem pravdu? „....my jsme sice kradli, ale oni kradli víc...!“ Pokračovat v planých a nereálných slibech „....zatočíme s korupcí, budeme rozpočtově zodpovědní, splatíme státní dluhy....“, na to už dnes nikdo neskočí, protože dluhy přes všechny škrty ve státním rozpočtu a zvyšování daní stále rostou. Nabízet lidem úplatky? Zvýšení důchodů o pár korun nebo zrušení nemocničních poplatků? Není z čeho rozdávat, erární pokladna je prázdná. A tak zbývají jen řeči. Ale uvěří jim někdo? Jak dlouhou mají lidé paměť?
Obávám se, že kdo kalkuluje se slovy a hesly, které by ho měly dostat k moci, nepřemýšlí o úkolu, ke kterému se hlásí. Nepřemýšlí o změně společenského klimatu, po kterém lidé volají. Obávám se, že kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, aby si konečně nahrabal, nepřemýšlí o problémech, které bude muset v případě zvolení vyřešit. Nepřemýšlí o svých osobních schopnostech, lidských a profesionálních kvalitách, které budou nutnou podmínkou pro realizaci opravdových změn. Obávám se, že v poslední době byla politika nahrazena politikařením, že politici ztratili svou důvěryhodnost jako takovou. Důvěru ztratili bohužel i ti, kteří šli do politiky s čistým srdcem! Jestli o něco v těchto volbách jde, je to navrácení důvěry ve smysl opravdové politiky a víru ve společné hodnoty.
„Změna, ale jaká?“ to je otázka, na kterou je třeba hledat odpověď! Je tu vůbec ještě nějaká politická alternativa? Je vůbec v dnešní době možné definovat smysluplnou cestu, kterou by se společnost mohla vydat? A kdo by se toho úkolu měl ujmout? Alkoholem opojený prezident? Premiér v demisi a jeho parta? Nějaké existující nebo nové politické seskupení? Někdo z nových nebo minulých politiků? Intelektuálové, dramatikové, ekonomové, lékaři, inženýři, architekti...? Je ještě nějaká zásadní změna v tuto chvíli vůbec možná! Je možné svrhnout celou dnešní politickou garnituru a začít znovu? Poučit se z předchozích chyb a založit demokratickou společnost, která bude spravedlivá, zodpovědná lidem a která umožní nápravu morálního stavu společnosti. Je možné udělat revoluci?
Po revoluci volají především ti, kteří nevědí, jaký zvuk vydává hlava revolucinářů dopadající na prkna popraviště. Každá revoluce – Francouzská, Mexická, Velká říjnová, Kubánská a nakonec i ta hebká „Sametová“ (abych jmenoval alespoň některé) představuje společenskou diskontinuitu doprovázenou chaosem, otevřeným nebo skrytým násilím, korupcí, inflací a hlavně chudobou chudých. Každá revoluce je drahá a každou revoluci musí někdo zaplatit. Vzniklého vakua se vždy chápe mafie, která v jedněch rukách soustřeďuje všechny tři složky moci - zákonodárnou, soudní a především výkonnou. Mafie se chápe i nejvyšších politických postů. S likvidací vůdců revoluce jsou likvidováni i všichni ti, kteří nesouhlasí. Svou daň platí i nevinně přihlížející. Revoluce vždy trestá nevinné a povyšuje nezúčastněné. Přináší sice do jisté míry obnovu společenských hodnot, ale jen zřídkakdy sociální spravedlnost. Jemná pavučina společenských a kulturních vztahů, která se utvářela po dlouhá léta, a která je základem společenské stability, je revolucí násilně zpřetrhána. Porevoluční architekti, kteří jsou pověřeni vytvořením nové pavučiny, upřednostňují její krásu, čistotu a pravdivost, zatímco pragmatičtí politikové hledí hlavně na její funkčnost – na její efektivní manipulovatelnost. A především je zajímá, jak a kdo bude tahat za neviditelné nitky, a jak nejlépe budou moci profitovat z její struktury. Pro ně účel vždy světí jakýkoli prostředek.
Z historie víme, že smyslem revoluce není změna společenských vztahů, ale přerozdělení majetku. Ale co dnes v Čechách přerozdělovat? Dluhy? A i když se domnívám, že zásadní změna správy společnosti je opravdu nutná, nemyslím, že revoluce (ani hedvábná) je pro současné Čechy řešením.
V listopadu 89 jsme chtěli změnu, protože jsme byli hluboce nespokojeni s neschopností a nekompetentností lidí ve vedení země, s jejich prolhaností a zkorumpovanou komunistickou morálkou. Až moc často jsme se museli sami před sebou stydět, co všechno jsme si po celých těch čtyřicet let nechali líbit. Po odzvonění klíči a krátké opojné euforii jsme se však probudili do všedního dne. Postupně se ukázalo, že se naše přání, tužby a sny o krásné budoucnosti nenaplnily. Někde se stala chyba. Odmítli jsme komunismus a chtěli demokracii! Ale věděli jsme opravdu proč? Nebyla hesla jako svoboda slova, svoboda pohybu, svobodné volby, politické a občanské svobody a další fráze jen slova bez konkrétního a obecně sdíleného významu? Chtěli jsme změnu, ale ve spádu událostí jsme se zapomněli domluvit, o jaké hodnoty nám opravdu jde, a co má být tou změnou v pravdě dosaženo.
Dnes znovu voláme po opravdové změně, protože jsme opět nespokojeni s neschopností a nekompetentností lidí ve vedení země a s jejich zkorumpovanou "demokratickou" morálkou. Od hrstky politiků si necháváme líbit lež, krádeže, korupci, cizoložství, nestydaté chování na veřejnosti, opilství i otevřený výsměch do tváře nám všem. Nejsem si jistý, zda jsme ještě schopni se stydět sami před sebou za to, co všechno si necháváme líbit anebo jsme již otupěli stejně jako za dob normalizace a všechno je nám už úplně fuk! Pokud ano, nemá o vážné změně smysl dál mluvit.
Obávám se, že naštvání a nespokojenost ještě nejsou dostatečným důvodem k opravdové změně. Nespokojenost nám nedokáže odpovědět na otázku, čeho by se tou změnou mělo dosáhnout. Negativní vymezování je nejen snazší než to pozitivní, ale je zároveň zavádějící a snadno manipulovatelné. Bylo by naivní se domnívat, že opravdová změna bude snadná stejně jako bylo po roce 89 mylné se domnívat, že pouhým nastolením demokracie a ustavením svobodných voleb se zpustošená zahrada promění v zahradu rajskou. Že demokracie jaksi automaticky vyřeší vše a zajistí sociální spravedlnost i bohatství pro všechny. Stejně tak by dnes bylo mylné se domnívat, že s výměnou existující politické garnitury se něco opravdu změní.
Demokracie představuje pouze společenský model, jakýsi návod, kuchařku, stavební projekt, který je třeba teprve postupně tvořivě realizovat. Pokud použiji příměr ze své dlouhé praxe, dům nebo snad demokratický dům je třeba stavět nikoli pouze pro krásu nebo že jeho módní vzhled bude klíčem do elitního klubu vyvolených. Dům se staví proto, že člověk ke smysluplnému životu potřebuje i smysluplný domov. Ke stavbě dobrého domu by se neměly používat panely, ale trpělivě přikládat cihlu k cihle. Pokud budou základy špatné, dům spadne, ať bude vypadat sebekrásněji nebo sebehonosněji. Dům se nestaví proto, aby architekt mohl ukázat, co všechno umí, aby zedníci neměli hlad anebo aby developeři měli na čem peníze vydělat. Dům se staví proto, aby člověk měl na konci dne po celodenní práci kde spočinout, aby muž a žena se měli kde milovat, aby se dítě mělo kde narodit, kluk a holka kde vyrůstat, aby měli odkud do světa odejít a kam se jednou vrátit. Aby měl člověk, až přijde jeho čas, kde umřít. Dům se nestaví pro krásu, dům se staví pro život. V domě se cítíme dobře ne proto, že je krásný, ale protože v něm můžeme věřit těm, se kterými sdílíme stůl i lože. Že je postaven na principech, které odpovídají hodnotám, ve které hluboce věříme. A stejně je to s domem, kterému říkáme stát.
Sdílení společných hodnot je to, oč tu běží. Pokud nechceme opakovat stejné chyby jako před čtvrt stoletím a být po několika měsících nebo letech se zvolenými politiky znovu zklamaní a rozčarovaní, musíme se ptát nejen jakou změnu chceme, ale hlavně proč ji chceme. Zda chceme jen jiné mravnější politiky nebo chceme opravdu fungující demokracii. Musíme se vážně ptát, nejen čeho chceme tou změnou opravdu dosáhnout ale hlavně, co pro to jsme ochotni udělat. Důvod, že chceme život v materiálním dostatku, není dobrým důvodem pro jakoukoli změnu, protože prosperita je výsledkem naší práce, bohatství nemůže být smyslem našeho snažení. Zářné zítřky a budoucí bohatství nám už dříve slibovali komunisté - a jak to dopadlo! Změna pro změnu nic nevyřeší. Je třeba ptát se PROČ. Když budeme vědět proč, budeme vědět i jak.
To, že opravdová změna politické a hospodářské správy země je nevyhnutelná, vidí dnes všichni. Ale jaká by ta změna měla být? Že jedny prohnané politiky nahradí jiní prohnaní politikové? Že takzvaně pravicové politické křídlo bude utlumeno a ke slovu se dostanou levicoví politikové? ODS, ČSSD, TOP 09, VV, KSČM, SPOZ... Jaký je mezi nimi rozdíl? Všechny politické strany jsou dnes zastoupeny jedním typem převážně průměrných lidí, kteří ve většině nejsou schopni se jinak uživit. Do čela důležitých úřadů se dostávají lidé, jejichž jedinou kvalifikací je politická orientace a nikoli schopnost řídit a spravovat společný majetek. Žádný z politiků dnes nenabízí smysluplnou budoucnost natož pak dlouhodobou vizi! Obávám se, že jedinou vizi, kterou dnešní čeští politikové snad ještě mají, je vize osobního bohatství. Jak jinak si vysvětlit jejich obrovskou snahu po vítězství ve volbách a následnou bezradnost a do nebe volající chyby, kterých se dopouštějí od okamžiku, kdy dosednou do ministerských křesel!
Z politiků po radikální změně volají především ti, kteří doufají z této nepřehledné situace něco vytěžit. Co mohou voličům v nadcházejících dvou měsících nabídnout? Říct lidem pravdu? „....my jsme sice kradli, ale oni kradli víc...!“ Pokračovat v planých a nereálných slibech „....zatočíme s korupcí, budeme rozpočtově zodpovědní, splatíme státní dluhy....“, na to už dnes nikdo neskočí, protože dluhy přes všechny škrty ve státním rozpočtu a zvyšování daní stále rostou. Nabízet lidem úplatky? Zvýšení důchodů o pár korun nebo zrušení nemocničních poplatků? Není z čeho rozdávat, erární pokladna je prázdná. A tak zbývají jen řeči. Ale uvěří jim někdo? Jak dlouhou mají lidé paměť?
Obávám se, že kdo kalkuluje se slovy a hesly, které by ho měly dostat k moci, nepřemýšlí o úkolu, ke kterému se hlásí. Nepřemýšlí o změně společenského klimatu, po kterém lidé volají. Obávám se, že kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, aby si konečně nahrabal, nepřemýšlí o problémech, které bude muset v případě zvolení vyřešit. Nepřemýšlí o svých osobních schopnostech, lidských a profesionálních kvalitách, které budou nutnou podmínkou pro realizaci opravdových změn. Obávám se, že v poslední době byla politika nahrazena politikařením, že politici ztratili svou důvěryhodnost jako takovou. Důvěru ztratili bohužel i ti, kteří šli do politiky s čistým srdcem! Jestli o něco v těchto volbách jde, je to navrácení důvěry ve smysl opravdové politiky a víru ve společné hodnoty.
„Změna, ale jaká?“ to je otázka, na kterou je třeba hledat odpověď! Je tu vůbec ještě nějaká politická alternativa? Je vůbec v dnešní době možné definovat smysluplnou cestu, kterou by se společnost mohla vydat? A kdo by se toho úkolu měl ujmout? Alkoholem opojený prezident? Premiér v demisi a jeho parta? Nějaké existující nebo nové politické seskupení? Někdo z nových nebo minulých politiků? Intelektuálové, dramatikové, ekonomové, lékaři, inženýři, architekti...? Je ještě nějaká zásadní změna v tuto chvíli vůbec možná! Je možné svrhnout celou dnešní politickou garnituru a začít znovu? Poučit se z předchozích chyb a založit demokratickou společnost, která bude spravedlivá, zodpovědná lidem a která umožní nápravu morálního stavu společnosti. Je možné udělat revoluci?
Po revoluci volají především ti, kteří nevědí, jaký zvuk vydává hlava revolucinářů dopadající na prkna popraviště. Každá revoluce – Francouzská, Mexická, Velká říjnová, Kubánská a nakonec i ta hebká „Sametová“ (abych jmenoval alespoň některé) představuje společenskou diskontinuitu doprovázenou chaosem, otevřeným nebo skrytým násilím, korupcí, inflací a hlavně chudobou chudých. Každá revoluce je drahá a každou revoluci musí někdo zaplatit. Vzniklého vakua se vždy chápe mafie, která v jedněch rukách soustřeďuje všechny tři složky moci - zákonodárnou, soudní a především výkonnou. Mafie se chápe i nejvyšších politických postů. S likvidací vůdců revoluce jsou likvidováni i všichni ti, kteří nesouhlasí. Svou daň platí i nevinně přihlížející. Revoluce vždy trestá nevinné a povyšuje nezúčastněné. Přináší sice do jisté míry obnovu společenských hodnot, ale jen zřídkakdy sociální spravedlnost. Jemná pavučina společenských a kulturních vztahů, která se utvářela po dlouhá léta, a která je základem společenské stability, je revolucí násilně zpřetrhána. Porevoluční architekti, kteří jsou pověřeni vytvořením nové pavučiny, upřednostňují její krásu, čistotu a pravdivost, zatímco pragmatičtí politikové hledí hlavně na její funkčnost – na její efektivní manipulovatelnost. A především je zajímá, jak a kdo bude tahat za neviditelné nitky, a jak nejlépe budou moci profitovat z její struktury. Pro ně účel vždy světí jakýkoli prostředek.
Z historie víme, že smyslem revoluce není změna společenských vztahů, ale přerozdělení majetku. Ale co dnes v Čechách přerozdělovat? Dluhy? A i když se domnívám, že zásadní změna správy společnosti je opravdu nutná, nemyslím, že revoluce (ani hedvábná) je pro současné Čechy řešením.
V listopadu 89 jsme chtěli změnu, protože jsme byli hluboce nespokojeni s neschopností a nekompetentností lidí ve vedení země, s jejich prolhaností a zkorumpovanou komunistickou morálkou. Až moc často jsme se museli sami před sebou stydět, co všechno jsme si po celých těch čtyřicet let nechali líbit. Po odzvonění klíči a krátké opojné euforii jsme se však probudili do všedního dne. Postupně se ukázalo, že se naše přání, tužby a sny o krásné budoucnosti nenaplnily. Někde se stala chyba. Odmítli jsme komunismus a chtěli demokracii! Ale věděli jsme opravdu proč? Nebyla hesla jako svoboda slova, svoboda pohybu, svobodné volby, politické a občanské svobody a další fráze jen slova bez konkrétního a obecně sdíleného významu? Chtěli jsme změnu, ale ve spádu událostí jsme se zapomněli domluvit, o jaké hodnoty nám opravdu jde, a co má být tou změnou v pravdě dosaženo.
Dnes znovu voláme po opravdové změně, protože jsme opět nespokojeni s neschopností a nekompetentností lidí ve vedení země a s jejich zkorumpovanou "demokratickou" morálkou. Od hrstky politiků si necháváme líbit lež, krádeže, korupci, cizoložství, nestydaté chování na veřejnosti, opilství i otevřený výsměch do tváře nám všem. Nejsem si jistý, zda jsme ještě schopni se stydět sami před sebou za to, co všechno si necháváme líbit anebo jsme již otupěli stejně jako za dob normalizace a všechno je nám už úplně fuk! Pokud ano, nemá o vážné změně smysl dál mluvit.
Obávám se, že naštvání a nespokojenost ještě nejsou dostatečným důvodem k opravdové změně. Nespokojenost nám nedokáže odpovědět na otázku, čeho by se tou změnou mělo dosáhnout. Negativní vymezování je nejen snazší než to pozitivní, ale je zároveň zavádějící a snadno manipulovatelné. Bylo by naivní se domnívat, že opravdová změna bude snadná stejně jako bylo po roce 89 mylné se domnívat, že pouhým nastolením demokracie a ustavením svobodných voleb se zpustošená zahrada promění v zahradu rajskou. Že demokracie jaksi automaticky vyřeší vše a zajistí sociální spravedlnost i bohatství pro všechny. Stejně tak by dnes bylo mylné se domnívat, že s výměnou existující politické garnitury se něco opravdu změní.
Demokracie představuje pouze společenský model, jakýsi návod, kuchařku, stavební projekt, který je třeba teprve postupně tvořivě realizovat. Pokud použiji příměr ze své dlouhé praxe, dům nebo snad demokratický dům je třeba stavět nikoli pouze pro krásu nebo že jeho módní vzhled bude klíčem do elitního klubu vyvolených. Dům se staví proto, že člověk ke smysluplnému životu potřebuje i smysluplný domov. Ke stavbě dobrého domu by se neměly používat panely, ale trpělivě přikládat cihlu k cihle. Pokud budou základy špatné, dům spadne, ať bude vypadat sebekrásněji nebo sebehonosněji. Dům se nestaví proto, aby architekt mohl ukázat, co všechno umí, aby zedníci neměli hlad anebo aby developeři měli na čem peníze vydělat. Dům se staví proto, aby člověk měl na konci dne po celodenní práci kde spočinout, aby muž a žena se měli kde milovat, aby se dítě mělo kde narodit, kluk a holka kde vyrůstat, aby měli odkud do světa odejít a kam se jednou vrátit. Aby měl člověk, až přijde jeho čas, kde umřít. Dům se nestaví pro krásu, dům se staví pro život. V domě se cítíme dobře ne proto, že je krásný, ale protože v něm můžeme věřit těm, se kterými sdílíme stůl i lože. Že je postaven na principech, které odpovídají hodnotám, ve které hluboce věříme. A stejně je to s domem, kterému říkáme stát.
Sdílení společných hodnot je to, oč tu běží. Pokud nechceme opakovat stejné chyby jako před čtvrt stoletím a být po několika měsících nebo letech se zvolenými politiky znovu zklamaní a rozčarovaní, musíme se ptát nejen jakou změnu chceme, ale hlavně proč ji chceme. Zda chceme jen jiné mravnější politiky nebo chceme opravdu fungující demokracii. Musíme se vážně ptát, nejen čeho chceme tou změnou opravdu dosáhnout ale hlavně, co pro to jsme ochotni udělat. Důvod, že chceme život v materiálním dostatku, není dobrým důvodem pro jakoukoli změnu, protože prosperita je výsledkem naší práce, bohatství nemůže být smyslem našeho snažení. Zářné zítřky a budoucí bohatství nám už dříve slibovali komunisté - a jak to dopadlo! Změna pro změnu nic nevyřeší. Je třeba ptát se PROČ. Když budeme vědět proč, budeme vědět i jak.