Často se setkávám s tím, že nově příchozí do Číny hledají prvky kultury především tam, kde jsou zvyklí je nalézat doma – v galeriích, knihovnách nebo koncertních sálech. Srovnávají hudbu, literaturu, malířství, architekturu..... obávám se ale, že srovnávají nesrovnatelné. Neměli bychom zapomínat, že kultura může mít i jinou podobu než tu, do které jsme se narodili. Kultura reflektuje především společenské hodnoty a priority. Pokud tedy někdo chce porozumět dnešní Číně, je třeba přicházet bez zaujetí a zapomenout na všechna klišé a předsudky, která jsou často účelově proklamována v masových mediích.

Čína je vzdálená a málo srozumitelná země. Vzdálená je geograficky, kulturně a historicky, vzdálená je i svými tradicemi a společenskými hodnotami. Řeč i písmo jsou téměř neproniknutelné a tudíž je velmi obtížné Orientu porozumět. Avšak ještě obtížnější je porozumět skrytému významu zvyklostí a rituálů. Čím déle tu žiji, tím obtížněji se o Číně povídá, protože cokoliv řeknu, zároveň je i není pravda.

Zatímco Češi si nikdy nebyli jisti, ke které části Evropy vlastně patří – zda střední, východní nebo západní, Číňané o své identitě nepochybují. Jsou středem světa okolo kterého se všechno točí. Číně se také někdy říká „Říše středu“. Tento název vyjadřuje nejen velikost země a její dominantní geografickou polohu v rámci Asie, ale i historické postavení a důležitost národa v rámci vývoje světa. Avšak toto označení znamená i pohled Číňanů na zbytek světa. Co je tedy tím, co dělá Čínu Čínou, co je společné lidem této nejlidnatější země světa, co tvoří základ charakteru čínské kultury a proč je tolik jiná?

Ať už se vypravíte do Číny na dovolenou, za pamětihodnostmi, ať pojedete za obchodem nebo z pouhé zvědavosti, ať budete o Číně číst nebo sledovat dokumentární film, pro pochopení, o co tu dnes běží, se neobejdete bez alespoň letmého porozumění původu čínské kultury. Její kořeny sahají až k dobám před pěti tisíci lety a nikdo nepochybuje o tom, že Čína bude existovat i za dalších pět tisíc let. To se o Čechách s takovou jistotou říct nedá. Ať už je toto sebevědomí domnělé či oprávněné, faktem zůstává, že dává Číňanům možnost nezabývat se malichernostmi, ale soustředit se na podstatné věci.

Čínská kultura je spředena ze složité pavučiny, jejíž kostru tvoří čtyři velmi pevné nitě. Tradiční hodnoty, zvyky a vzorce chování potom doplňují tuto primární osnovu hustou sítí drobných nitek do komplexního systému, jež je základem relativní společenské stability. Porozumění kořenům kultury je pak klíčem k otevření brány v jinak neprostupné čínské zdi.

První nití pavučiny je hierarchické uspořádání společnosti. Čína byla tradičně zemědělskou zemí a jen v posledním čtvrtstoletí se fakticky proměňuje v průmyslový stát. Díky mnoha vlivům se na polích vždy hospodařilo kolektivně, nikoli individuálně. Vzájemná pomoc byla nezbytná k holému přežití. Z toho vychází i tradiční a dodnes přetrvávající hierarchické uspořádání společnosti na všech jejich úrovních. Důraz na spolupráci, respekt ke starším lidem, ke vztahům v rodině i širší komunitě, loajalita, obecná harmonie mezi lidmi, to jsou základní hodnoty, které přetrvávají dodnes nejen na venkově, ale napříč společností. V moderní době i díky kulturní revoluci, kdy lidé z měst byli posíláni na venkov k převýchově a zároveň i díky tomu, že mnozí dnešní obyvatelé měst se na venkově narodili, tradiční hodnoty agrární společnosti organizují Čínu i v digitální době.

Druhou nití, okolo které se kulturní pavučina utváří, je konfuciánský koncept morálních hodnot. Stal se základním principem čínského vzdělávání po více jak 2400 let. Konfucius definoval pět základních společenských vztahů: mezi vládcem a poddaným, mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi, starším bratrem a jeho mladšími sourozenci a mezi přáteli. Až na ten poslední z nich, všechny vztahy měly vždy hierarchický charakter. Každý člen společenství měl přesně vymezenou roli v rodině nebo ve společnosti, ze které téměř nebylo úniku. Změny byly jen pozvolné a v souladu s dobou. To zaručovalo sociální harmonii, společenskou stabilitu, prosperitu, zabraňovalo to sporům v rodině, vzpourám nebo občanským válkám. Princip stavějící celek nad jedince, princip upřednostňující přetrvání rodiny před životem nebo ambicemi jednotlivce, definuje dodnes organizaci mezilidských vztahů. Zjednodušoval se tím i problém sociální spravedlnosti. A i v moderní době ztráta tváře a síť známostí jsou podstatnější než pravda a právo. Proto čínské zákonodárství i vzhledem k jeho nedokonalosti nehraje v dnešní Číně tak důležitou společenskou a mocenskou roli, jako je tomu v západním demokratickém světě.

Doplňujícím konceptem těchto morálních hodnot je filozofie taoismu, jehož základní ideály je nutné hledat ve vztahu mezi dvěma principiálními silami – mezi Jin (ženský princip, princip tmy a pasivních sil) a Jang (mužský princip, princip světla a aktivních sil). Tyto protikladné a zároveň komplementární síly nikdy nemohou existovat sami o sobě, a ani nemohou být od sebe odděleny. Vždy je nutné je vnímat jako celek. Důsledek kolize nebo souznění principů Jin a Jang potom ovlivňuje každičký aspekt lidského života, od tradiční medicíny, narození a smrti, architektury, meditace, boje, neúrody, záplav, zemětřesení až po ekonomické cykly. Podle Lao-c´, jenž položil základy taoismu, klíčem ke smyslu života je nalezení tao – „cesty“ mezi těmito dvěma silami, nalezení území „mezi“, nalezení dokonalého kompromisu. Pravda v tomto konceptu není důležitá. Podstatná je cesta, nikoli cíl. Cesta definuje cíl. Proto dnes není u jednacího stolu v Číně podstatný výsledek jednání, ale způsob vyjednávání, což si mnozí obchodníci západní kultury neuvědomují. Eliminováním důležitosti pravdy, která je naproti tomu klíčovým elementem samotné existence atlantické kultury, se v Číně zjednodušují i vztahy mezi dobrem a zlem. Nikdo tedy není jen dobrý nebo jen zlý, situace není jen pozitivní nebo negativní, ve všem je kus toho i onoho. Jde pouze o vyváženost vztahů, jde o jejich harmonickou souvislost, jde o to, aby žádná z těchto sil výrazně nepřevažovala. Snahou dnešní čínské vlády je vytvoření harmonické společnosti.

K těmto dvěma myšlenkovým konceptům je nutné přiřadit i dílo čínského generála Sun-c´(asi 500 př.n.l.) a jeho dochovaný text „Umění války“. Je to koncept vojenské strategie, kdy nejpodstatnější věcí v době války je mír, tedy nejlepší válka je ta, která se neodehrála. O život v míru jde především. Jde opět o vztah dobra a zla s formulováním strategie jak udržet tyto antagonické síly v rovnováze. Strategii „umění války“ je možné aplikovat na většinu každodenních životních situací a je dodnes nejen součástí strategických studií na vojenských akademiích, ale i studia na některých ekonomických universitách.

Třetí nití, která se významně podílí na utváření charakteru čínské kultury, je piktogramové písmo. Zatímco děti v západním světě se naučí číst a počítat v útlém věku zvládnutím přibližně tří desítek znaků, čínské děti si musí zapamatovat a naučit se používat tisíce znaků. Aby se neztratila informace, písmo musí být přesné. Proto dokonalé kopírování je ve školách vysoce oceňováno. Kopírování a přebírání hotových myšlenkových nebo technických konceptů je hluboce zakódováno v samotných základech čínské kultury a školství. Odtud také pramení pocit, že na principu kopírování není morálně nic špatného.

Původní písmo bylo složeno z jednotlivých piktogramů, postupně se však změnilo v ucelený systém. Většina znaků má dva nebo více „pod-znaků“ z nichž je slovo složeno. Tak například slovo „muž“ se skládá z kombinace znaků – „pole“ a „síla“. Muž je tedy „síla na poli“, žena a kluk znamená „dobře“, prase pod střechou je „doma“, televize je „elektrický obraz“ a tak to jde dál a dál. Pro správné porozumění smyslu textu je třeba rozumět souvislostem všech znaků ve větě. Poslední znak může určovat nebo měnit význam celé věty. Způsob čtení a rozumění souvislostem je i principem vnímání světa. Takže okolo vztahů mezi pěti základními elementy života na zemi, kterými jsou země, voda, oheň, dřevo a kov, vznikla celá filosofie, která se stala v dnešním západním světě velmi módní. Její výklad je bohužel často velmi zjednodušený a hlavně vytržený z kontextu. Na druhé straně důrazem na přesné kopírování písma a nutnost dodržování jeho principů, se uzavírá prostor pro kreativní myšlení. A tak tvořivá schopnost jazyka je někdy redukována pouze na jeho estetickou formu – na kaligrafii.

Snad i díky piktografickému písmu Číňané chápou text více jako sekvenci obrazů než jako sekvenci písmen a jednotlivých slov. Jsou od raného věku vychováváni spíše k holistickému vnímání informací, na rozdíl od logického a analytického přemýšlení v kategoriích lidí západního světa. Umožňuje jim to soustředit se na celkový obraz problému nebo světa a ne pouze na detaily. To má na rozvoj čínské společnosti velký dopad, protože hlavně dlouhodobé cíle zaručují kontinuitu existence. A tak zatímco při dojednávání kontraktů s čínskými klienty se obchodníci ze západu soustředí na přesnou právní definici jednotlivých článků kontraktu, Číňané přemýšlejí o dlouhodobém dopadu vzájemné dohody a jejím vlivu na hospodaření firmy, odborný růst zaměstnanců v horizontu i desítek let a pod.

Čtvrtou základní nití kulturní pavučiny je principiální nedůvěra k přijímání cizích tradic. Nedůvěra k cizincům je neuvěřitelně silná. Číňané s nimi měli v minulosti velmi špatnou zkušenost, kterou museli draze zaplatit. Dobu v rozmezí mezi lety 1850 až 1950 dodnes cítí jako celonárodní ponížení, na které se nezapomíná. A tak z výdobytků atlantické kultury Čína přebírá převážně pouze technologický pokrok. Ten se ale do značné míry setkává se stejným vytržením z kontextu jako čínské tradice importované do západní konzumní společnosti. Zatímco nakladatelé ve Spojených Státech i jinde využívají z komerčních důvodů poptávku po záhadnosti orientálních filozofií, Číňané zase jezdí po dálnicích s nejmodernějšími auty často jako na kole.

Západní demokratický systém a vláda práva nikterak nezapadá do kulturní a společenské tradice Číny, a proto se všechny diskuse na toto téma setkávají s neporozuměním nebo odmítáním. A objektivních důvodů, proč demokracie není vhodným principem organizace a správy Číny, je mnoho. Řada z nich má kořeny v tradicích a kulturní historii, řada z nich je čistě pragmatických. K efektivní správě tak obrovské a lidnaté země je třeba jiných nástrojů, než poskytuje parlamentní demokracie. Navíc, v Číně nad pravdou a právem stojí dohoda, kompromis a harmonie. Vláda tzv. jedné strany není v praxi vůlí malé skupinky jednotlivců, ale kompromisem mezi zájmy mnoha mocenských a nátlakových skupin. Pokud by snad někdy v Číně došlo k závažným demokratickým reformám, musí k tomu dojít evolucí nikoli revolucí, a už vůbec ne násilným importem.

Vytvoření důvěry mezi cizinci a čínskými partnery je záležitostí dlouhodobou, ke které je třeba především trpělivost. Nedá se koupit dary. Ty jsou pouze nutnou součástí rituálu vyjednávání. I přes existující korupci, důvěru nelze uplatit penězi. Není ani automatickou součástí kontraktu. Důvěru je třeba tvořit a neustále potvrzovat. Jde o vytváření dlouhodobých vztahů a základů spolupráce na mnoho let dopředu. A to je mnohokrát lukrativnější než momentální sebevýhodnější kontrakt. Skutečná rozhodnutí se v Číně nedělají v zasedacích síních, ale v soukromí banketních salónků dobrých restaurací. Zatímco kulatý stůl západní kultury představuje partnerskou rovnost, kulatý stůl v Číně symbolizuje rovnost při rozdělování jídla, tedy výsledků práce.

Touto křehkou kulturní pavučinou je opředena celá dnešní Čína. Od ní se odvíjí v této zemi snad úplně vše. Ať jde o literaturu, architekturu, stolování a přípravu jídla, oblékání, horoskop, medicínu, vzdělání, obchod, výrobu.... všude narazíte na stejné principy. Samozřejmě ona pavučina je mnohem komplikovanější, než zde můžu popsat. V Číně není nic černo-bílé a všechno zároveň je i není pravda. Ale v této zemi přece nejde o pravdu nebo lež, jde o harmonické vztahy mezi vším.

Psáno pro Literární Noviny
Šanghaj, červenec, 2013