„Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem. Ponižuje nás parlamentní systém, v němž bez hrubé majority by potřeby státu nebyly uhájeny. Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání: co jde vysoko nad domácí zájmy stran, je politickým exponentům tak lhostejno jako chalupníkovi aviatika. Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky, jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy.“ Potud Karel Čapek.

Zdá se, že od jeho doby se v České politické etice a praxi mnoho nezměnilo. Existuje nějaká šance spravovat stát lépe a efektivněji než tomu bylo v minulých dvaceti letech? O tom, že stát není firma a firma není stát není třeba dlouze diskutovat. Smysl každé z těchto organizací je jiný, každá má jiný účel, plní jinou funkci, řeší jiné problémy a stará se o něco jiného. V této úvaze nejde o záměnu státu s firmou, ale o případnou možnost spravovat stát jinak než dosud. Propagátor myšlenky řízení státu jako firmy Andrej Babiš se před několika týdny ujal úřadu ministra financí. A tak se ptám, zda je jeho koncept výplod čiré fantazie anebo nás on sám přesvědčí o reálnosti takového konceptu? Je tu vůbec nějaká šance na zlepšení? Dává "ANOstrojka" vůbec nějaký smysl?

Na rozdíl od minulosti, územní, jazyková, etnická a kulturní integrita není v současné době dostatečným státotvorným principem. Dnešní moderní stát je organizací, ve kterém principem lidské pospolitosti je společná úmluva definovaná právem. A právo se stává závazným principem pro veškerý společenský, kulturní a hospodářský život i pro výkon státní moci.

Firma je naproti tomu organizací, která sdružuje lidi na principu účasti na společném podnikání. Smyslem firmy je chtít něčeho dosáhnout, změnit svět a usnadnit lidský úděl. Je mylné se domnívat, že smyslem podnikání je pouze finanční zisk. Peníze jsou výsledkem podnikání nikoli smyslem podnikání. Pokud se stanou peníze v existenci firmy nebo i lidí tím nejdůležitějším, o co jde, ponížíme člověka na pouhou pracovní sílu a lidské snažení na úroveň nejstaršího řemesla na světě. Je tu tedy jistý morální imperativ, který dodává lidskému snažení jeho legitimitu. Dobře vykonaná práce je jednou z věcí, která dává smysl lidskému životu.

Pokud budete vlastnit nějakou firmu nebo budete akcionářem nějakého podniku (např. firmy Česká republika), bude ve vašem vlastním zájmu:
Aby ve vedení firmy byli ti nejschopnější lidé, které je možné v danou chvíli najít
Aby příjmy firmy byly vždy vyšší než její výdaje, aby firma nezkrachovala a ještě něco zbylo
Aby se hodnota základního kapitálu neustále zvyšovala a s tím rostla i hodnota firmy
Aby měla v každou chvíli dostatečně velký operační kapitál zaručující její plynulý chod
Aby firma byla konkurence schopná a pokud možno na trhu získala dominantní postavení
Aby měla vizi a strategii vývoje, která by zaručovala zaměstnancům dlouhodobou perspektivu
Aby všichni zaměstnanci pracovali ve prospěch firmy
Aby motivací k práci nebyla pouze mzda nebo strach z nezaměstnanosti
Aby byli zaměstnanci odměňováni podle podílu na výsledcích podniku

Jistě by toho bylo možné vyjmenovat mnohem víc, co patří ke klíčovým zájmům podnikatelů, ale ptám se, zda by se podobné principy nedaly uplatňovat i na úrovni správy státu. Řídících nástrojů, které má každá firma k dispozici je celá řada a najdete je popsány v učebnicích managementu. Jistě ne všechny jsou vhodné k aplikaci pro případ řízení státu, ale zmiňme se v několika větách alespoň o několika z nich, kde by to podle mého názoru, bylo vhodné aplikovat.

To, že v dobře fungující firmě nemohou výdaje převyšovat příjmy, je princip pochopitelný snad každému. Pokud majitel firmu zadluží aniž by věděl, jak dluhy splatit, dříve nebo později se dostane do platební neschopnosti a firma nejspíš zanikne. A jak je to se státem? Zanikne v případě platební neschopnosti stát? Ne, jistě nezanikne, ale pokud věřitelé začnou vymáhat své peníze, země zchudne. Věřitelé se začnou chovat jako exekutoři a všichni víme, a nejen na případu Řecka, jak to dopadá. Stát podobně jako firma nemůže utrácet víc, než kolik získá výběrem daní a z dalších svých příjmů. Při sestavování státního rozpočtu si musí být vláda vědoma limitů, které určují rozsah toho, co všechno si jako stát můžeme dovolit a co si musíme odříct. Prostor vymezený tím co musíme a tím co můžeme, je prostorem našeho přítomného života. Nezbývá, než ho akceptovat, ať se nám to líbí nebo ne. Je to z hlediska financování země způsob nejen nejefektivnější, ale i nejméně bolestivý.

Pokud se vláda uchýlí k řešení svých rozpočtových problémů dluhovou politikou, musíme si být vědomi, že konečným plátcem veřejného dluhu ve všech zemích světa jsou sami občané. Tvrzení, že moderní ekonomika se bez koncepce dluhů neobejde, je asi pravdivé, nicméně život na dluh je nemrav nemravná. Každý státní rozpočet, který počítá s deficitem, je špatný rozpočet. Veřejný dluh neznamená nic jiného než život na úkor budoucnosti, na úkor našich dětí a vnuků. A protože jsme to mi sami, kdo platí za chyby a hloupost politiků, měli bychom být nejen opatrnější při volbách, ale také zodpovědnější sami k sobě a našim potomkům. Jiří Paroubek kdysi prohlásil, že '...státní dluh jsou peníze, které se nikdy nesplácí...'! Dnes na jeho aroganci doplácíme. S jakou rychlostí v těchto dnech roste veřejný dluh České republiky se můžete přesvědčit na http://www.verejnydluh.cz/

Za hospodaření firmy zodpovídají především lidé, kteří ji řídí a kteří dělají všechna zásadní rozhodnutí. Když firma dlouhodobě prodělává, je třeba udělat radikální změny v jejím vedení, protože je evidentní, že lidé v čele firmy nevědí, co dělají. Pokud mluvíme o řízení státu jako firmy, nebylo by od věci, kdyby vláda, která připraví deficitní rozpočet nebo chce hospodařit na dluh, by automaticky musela odstoupit, protože prokázala neschopnost zastávat svou funkci. Rovnováha mezi příjmy a výdaji by měla být zaručena ústavním zákonem.

Jinou možností by bylo změnit hospodářský model státu. O tom, že si česká společnost přeje změnu v hospodářském modelu a ve správě země, svědčí i výsledky minulých voleb. Takovou změnou by mohlo být mimo jiné i řízení státu na podnikatelských principech. Avšak jestli se politikové něčeho opravdu obávají, pak to jsou hlavně změny. Přes všechny sliby o nápravách chyb minulých politiků, každá nová vláda pokračuje v zaběhnutých kolejích převážně s výmluvou na politickou vůli a nálady ve společnosti. Ale jak říká Karel Čapek: "O vůli národa mluví především ti, kteří národu poroučejí". Není to tedy absence politické vůle společnosti, která brání změnám, ale je to nevůle vládnoucích.

Každá dobře vedená firma si své zaměstnance pečlivě vybírá a bedlivě sleduje, zda vykonávají svěřené úkoly v očekávaném rozsahu a kvalitě, sledují zda se stali platnými členy týmu. O vedoucích funkcích to platí dvojnásob. Každý zaměstnanec je vybírán na konkrétní pozici na základě předem stanovených kriterií. Naproti tomu vláda státu je volený orgán. Jsme to my, kdo si vybírá prezidenta a ministry, poslance, senátory nebo starosty, bohužel často bez jakýchkoli kriterií. Vybíráme na základě volebních slibů, často klamných, zavádějících a někdy nestydatě prolhaných. Zákon nám neumožňuje volit konkrétní osobnosti, (s vyjímkou přímé volby prezidenta) volíme pouze politická uskupení nebo jejich programy. Vítězové voleb nebo případná koalice si potom rozdělí ministerská křesla a úřady podle svého vlastního uvážení. To vede k politickým handlům nebo jiným nešvarům. Není to příliš dobrý systém a myslím, že pro zlepšení situace v zemi by ho bylo určitě potřeba změnit.

Podobně jako ve firmách by vysocí státní úředníci měli pravidelně skládat účty těm, kterým jsou ze své funkce zodpovědní - tedy akcionářům firmy Česká republika. Až příliš mnoho se dnes děje za zavřenými dveřmi. Právní stát vyžaduje transparentnost. Občané by měli mít právo vědět, co jimi dosazení lidé do čela státu opravdu dělají a jak jsou odměňováni. Když už volíme vládu na základě slibů, měli bychom mít šanci jejich dodržování kontrolovat a nedodržování sankcionovat. Transparentnost by se neměla omezovat pouze na státní zakázky, ale měla by být obecným principem na všech úrovních.

Dobrá firma se stará, aby udržela krok s vývojem v oboru, ve kterém podniká. A v případě, že chce být konkurence schopná, musí investovat do vlastního výzkumu. V opačném případě musí výsledky vývoje koupit ve formě nových technologií, patentů, moderního vybavení atd. V případě státu onu schopnost konkurence zajišťuje školství, věda a výzkum. Je to kapitál, který je v Čechách dlouhodobě zanedbávaný a opomíjený. Nejde jen o platy učitelů a profesorů, jde o moderní koncept vzdělání. Jde o to jak proměnit lidský potenciál, um, kreativitu a chytrost v konkrétní hodnoty, pracovní příležitosti a finanční kapitál. To, že se tato investice projeví až za dlouhou řadu let a dávno po uplynutí volebního mandátu jedné vlády, by nemělo být důvodem k ignorování jednoho z nejzákladnějších zdrojů bohatství země. Vzdělání by se nemělo stát profitabilním byznysem, ale dobře cílenou investicí.

"Stát je stát a firma je firma", míní Miroslav Kalousek. Podle něj demokracie nemá ve firmě místo a stát řízený autokraticky vede k totalitní společnosti. Myslím, že ani jedno tvrzení není zcela pravdivé. Většina velkých firem je podřízena kolektivnímu vedení, kde rozhoduje většinový (demokratický) názor a také existují státy s osvícenou autokratickou vládou. Nevěřím politikům, kteří snadno a rychle odmítají cokoli, co není v souladu s jejich vlastním názorem, nebo co diskredituje jejich vlastní osobu. Ale nejde tu o pana Kalouska nebo jakéhokoli jiného politika. Jde přece o nastavení fungujícího systému správy státu bez ohledu na to, jak mu budeme říkat nebo odkud se berou principy k jeho definování.

Těchto pár řádků nepředstavuje koncept řízení státu jako firmy. Jsou míněny jako pouhá inspirace, nic víc. Někomu se mohou zdát hloupé a naivní. Ale mluvit v polovině sedmdesátých let o konci vlády komunismu se také zdálo naivní a hloupé. Jsem přesvědčen, že aplikování podnikatelských principů do systému řízení státu je nejen možné, ale jistě by přineslo efektivnější a demokratičtější správu země. Samozřejmě to není samospásné řešení a už vůbec ne univerzální, snadné nebo bezproblémové. Kdyby spravovat a řídit stát bylo snadné, mohl by to dělat každý.